Péče o pozůstalé

Tým domácího hospice potřebuje ke spolupráci o nemocného jeho rodinu. Doprovázení se tedy týká nejen nemocného ale i jeho blízkých. Ti také prožívají různé fáze přijetí onemocnění. Truchlení někdy začíná ještě za života nemocného, když si pečující uvědomuje, že zde zůstane sám a mnohdy si nadcházející období samoty nedokáže představit ani připustit. Péče o pozůstalé v hospici je doprovázením, které začíná již v průběhu nemoci a pokračuje po úmrtí nemocného. Zkušeností jsme ověřili, že kvalitní doprovázení nemocného velmi napomáhá pozůstalému k přijetí ztráty. Po dobrém doprovázení se také málokdy setkáváme s patologickou formou truchlení. Pečující jsou totiž partneři hospicového týmu a dostávají v péči možnost plně prožít poslední a nejdůležitější okamžiky života svých blízkých. Při prvním setkání s pozůstalými po úmrtí nemocného v různé obdobě zaznívají tato slova: „Nikdy bych nevěřil, že smrt může být krásná“. „Mám velkou bolest v srdci, ale také hrdost, že jsem udělal vše, co jsem mohl a co bylo potřeba.“ „Asi se vám zdá divné, že se usmívám, ale jsem rád, že jsem to zvládl až do konce.“ Rodina tak reaguje na obrovské úsilí týmu zajistit všechny potřeby nemocného, včetně těch, které se týkají duchovní péče. Dnes nevídáme na ulici vdovce a vdovy oděné v černém. Díky setkávání s pozůstalými si však uvědomujeme, že lidé „v černém“ mají smutek uvnitř a je potřeba se k nim chovat ohleduplně. Naše služba pro pozůstalé je tu právě od toho, aby smutek zevnitř mohl vyjít ven. Pozůstalí s námi zažili velmi silné, emotivní, také intimní chvíle - poslední chvíle svých blízkých. Kolegyně z týmu to vystihla větou: „Jsme dost daleko, ale i dost blízko.“ Dost daleko - nejsme příbuzní, které by prožívání a vzpomínání mohlo zraňovat. Dost blízko - víme o čem pozůstalý mluví. Je naší povinností nabídnout pozůstalým prostor ke sdělení svých prožitků z posledních dnů blízkého a ze ztráty. Potřebujeme k tomu vnímavé uši, pokojné a otevřené srdce, notnou zásobu naděje a často i ruce a nohy k zajištění konkrétních věcí a návazných služeb. Někomu stačí jedna návštěva, někdo potřebuje kontakt častěji. Někdo dá přednost individuální návštěvě, jiný raději přijme formu setkání s pozůstalými se stejnou zkušeností. Vytváříme vztahy, dáváme pozůstalým poznat jejich krásu, dary pro druhé a bohatství dosud prožitého života. Nabídkou konkrétní pomoci a blízkosti jim pomáháme vstupovat do polovičního světa a nacházet novou naději a radost. U některých se to nedaří, ale jaký by byl jejich svět, kdybychom se alespoň nepokusili? Mgr. Magdaléna Kolátorová