Pan Josef Feik
Hospic nejsou pouze nemocní a zdravotníci. Jsou to i jeho přátelé, dobrovolníci, lidé, kteří nějak pomohli. Jedním z nich je jedenadevadesátiletý pan Josef Feik. Po jedné návštěvě u něho jsme se rozhodli sepsat jeho životní vyprávění a následně požádali o souhlas ho zveřejnit. Děkujeme, že jsme svolení získali, i že máme mezi sebou takového člověka.
Příběh pana Josefa Feika se započal ve Dvoře Králové. Narodil se 19. března 1926, ve slibné i napjaté atmosféře meziválečného období první republiky. Ze sourozenců měl o pět let mladšího bratra Jaroslava. Jeho život od dětství provázely dvě věci. Tou první byl dar víry, kterou praktikoval i v ministrantské službě a kterou nikdy neskrýval ani během komunistického režimu. Druhou - jeho záliba v hudbě. V hudbě své místo teprve hledal. Jeho začátky v hraní na housle skončily u basy, zatímco hra na klarinet vyústila v hraní na tubu. Následně účinkoval v Chrámovém sboru a v pěveckém sdružení Záboj ve Dvoře Králové. Po přestěhování do Hořic působil pak dlouhá desetiletí v pěveckém sboru Ratibor a Vesna. Avšak to bychom předbíhali. Druhá světová válka se teprve chýlí ke svému konci a Dvůr Králové osvobozuje Rudá armáda. Pan Feik společně s kapelou hraje na dvorském náměstí na počest konce okupace země i celé války. Během toho proběhnou poslední konflikty s Němci a kapela hraje dál po dobu celých čtrnácti dní. Místní ji pryč nechtějí pustit…
Samotné povolání pana Feika vycházelo z jeho vrozené manuální zručnosti. Jeho tatínek – mechanik a strojní zámečník – měl svou vlastní dílnu a svému povolání se vyučil u svého otce. Nejspíš to však pro něj byla celoživotní trpná zkušenost a proto svého vlastního syna dál učit nechtěl. Pan Josef se proto vyučil elektromechanikem ve Dvoře Králové. Vojenskou službu pak absolvoval coby elektrikář u světlometů a radaru v Hradci Králové. Po svém návratu do civilu našel zaměstnání v Mělníku u Milosrdných sester, kde se seznámil i se svou budoucí manželkou.
„Toho ber, ten je dobrej!“
Manželka Jarmila pocházela z Vrbice na jižní Moravě. Ovšem jak sám pan Josef říká, tenkrát nebylo randění jako dnes. Své poslední slovo neměla budoucí přítelkyně, ale její rodiče, které musel písemně požádat o svolení, že se jí může dvořit (!!). Po nějakém čase, když oběma bylo jasné, že jejich cestou je společný život v manželství, jel pan Feik na Moravu, aby požádal o Jarmilinu ruku. Tam se sešla celá široká rodina, aby nápadníka posoudila. Vše však dobře dopadlo. Jakmile nejmladší strýc prohlásil k otci nevěsty: „Tondo, toho ber, ten je dobrej!“, bylo rozhodnuto. Zásnuby se oslavily dobrým obědem a následnou návštěvou moravského sklípku. Samotná svatba proběhla 28. 12. 1949 na církevní svátek „svatých mláďátek“. V době rostoucí totality to byla poslední církevní svatba v obci. Po svatbě pak šel pan Feik i s manželkou pracovat do Rožďalovic. Jejich syn se však v roce 1951 narodil již v Hořicích.
V Hořicích pan Feik zůstal věrný svému povolání, ovšem tentokrát ve službách zdravotnictví. Jako technik zdravotnických opraven sloužil nejprve pod hořickou nemocnicí, poté pod podnikem Chirana a naposledy pod Okresním ústavem národního zdraví. Vyučil několik učňů a v roce 1954 dokonce i svou manželku jako elektromechaničku. Od té doby pracovali už jen spolu, a to až do roku 1986, kdy přišel čas odchodu do důchodu. Pan Josef chtěl však zůstat činný i v této době. Nové zaměstnání našel naproti svému bydlišti, v Gymnáziu, které tehdy ještě sídlilo v Komenského ulici. Coby školník chodil ještě ve svých 75 letech po střeše, aby opravoval škody. Paní Jarmila už nepracovala. Od porodu se potýkala s těžkou cukrovkou a na komplikace spojené s touto nemocí zemřela v roce 2007.
„Starej děda“ na svém skútru
Dnes je panu Feikovi přes devadesát, ačkoli byste to podle vitality neřekli. Od svého syna má krom dvou vnuků i jednoho pravnoučka, pro kterého je „starej děda“. Má již potíže s chůzí, které překonává pomocí moderních technologií. Tak ho můžete potkat, jak jede po městě na svém motorovém skútru, na kterém jezdí nakupovat, za lékařem nebo do kostela. Když ho přijdete navštívit do jeho bytečku, naleznete vzorně uklizené obydlí, ve kterém si pan Feik i sám vaří. Ještě dnes si zde pan Feik rád zazpívá a Rybovu mši svatou si stále pamatuje celou zpaměti. Však také v různých pěveckých sborech účinkoval celých 72 let. Vedle zpěvu měl však i další záliby, které zde zatím nebyly zmíněny. Mnoho let byl činný v Klubu chovatelů. Začínal s papoušky a poté se věnoval chovu slepic. Za (nejen) tuto práci získal v životě mnohá ocenění. Za celoživotní zásluhy o kulturu, především pak v dobrovolné spolkové činnosti pěveckého sboru Ratibor a Vesna, byl v roce 2011 zvolen Osobností města Hořice.
I když si stáří žádá svou daň na silách i zdraví, zůstává pan Feik činnou osobností. Když se v kostele seznámil se zakladatelkou hospice Duha Janou Sieberovou, jeho život se protnul i s životem hospice a několikrát mu různými cestami vypomohl. Aby byl hospic prodchnut i přírodní krásou, vybavil ho množstvím vlastně vypěstované zeleně, především několika velkými fíkusy. Ve svých devadesáti pak začal vystříhávat, vyřezávat a lepit „Oustecký lidový Betlém“. Když bylo celé dílo hotovo, nechal pro něho vyrobit prosklenou osvětlenou kastli a bez mrknutí oka ho věnoval hospici. Navzdory roční době je tento Betlém stále vystaven v hospici na chodbě, aby všem připomínal životní svědectví tohoto devadesátiletého „hospicové dobrovolníka“: lásku k rodině, milosrdenství k bližním a poctivou práci.
Magdaléna Kolátorová, Jakub Holman
