26. 01. 2010, 21:38

Jeden lidský pohled...

     Jací vlastně jsme, my zdravotníci? Tak dobře znám tu rozvíjející se rychlou činnost všech sester, lékařů, laborantů, různých specialistů... I když cítíme, že nemocný člověk si žádá důstojnost, klid a pokoj - jsou mu rychle ordinovány infúze, transfúze, přístroje k posílení srdeční a plicní činnosti, vše, co se zdá být lékařsky nutné.      Zatímco nemocný touží po tom, aby alespoň jediný člověk v tomto týmu mu věnoval lidský pohled a  reagoval na jeho otázku. Tucet lidí na něm sice pracuje, starají se o jeho srdce, frekvenci tepu, funkci plic, o jeho výměšky a výkaly, jen ne o jeho osobnost.      Pokud se nemocný brání a odmítá, nic nepomáhá, neboť vše je činěno jen proto, aby jeho život byl udržen - a když se to podaří, je dost času myslet na něho jako na individuum. Kdo by snad nejdříve měl v patrnosti celého člověka, ztratil by vzácný čas k jeho záchraně!      To však může být  pravý důvod, který nás, zdravotníky ospravedlňuje. Někdy je však příčina v našem vlastním jednání. Těžko se vyrovnáváme s úzkostmi, které těžce a beznadějně nemocný prožívá, proto se soustředíme výhradně na skalpel a ostatní nástroje, neboť nechceme slyšet naše vědomí...      Trpící rysy lidské bytosti nám připomínají naši vlastní bezmocnost, naše hranice, naše selhání. Pacient však trpí více, zvláště citově. Jeho potřeby se v průběhu staletí nijak nezměnily a je v našich schopnostech z nich vycházet.
Načítání stránky