07. 02. 2017, 13:10

Ohlasy na knížku "Hospic - příběh naplněné naděje"

Na knížku "Hospic - příběh naplněné naděje" stále přicházejí další ohlasy. Jsme za ně jen rádi, protože nám moc pomáhají v naší službě. Níže přikládáme jeden z nich.

Knížku "Hospic - příběh naplněné naděje" je možné objednat z Nakladatelství Triton nebo přímo u nás v hospici na dobírku.

Dobrý večer, paní Sieberová!

Moc Vám děkuji za kontakt na Vás. Ani jsem nedoufala, že mi ho pošlete a ještě tak rychle! Mám velkou radost :-) Jak jsem už psala do prvního mailu, byla jsem na Vaší přednášce, kterou jste měla společně s paní doktorkou Svatošovou v hospici sv. Lukáše, kde jsem zrovna měla praxi. Byla jsem nadšená Vaším povídáním a dozvěděla jsem se, že odpoledne budete v besedě pokračovat ve středisku Gabriel, tak jsem se na Vás byla pak podívat i tam a poslechnout si i Vaše druhé povídání.
Hned jsem si pak objednala i Vaší knížku, a když jsem teď byla sama hospitalizovaná v nemocnici, pustila jsem se do čtení a byla to jedna z mála knih, kdy mě mrzelo, že nebyla delší :-)
A tak jsem si říkala, že se pokusím sehnat na Vás kontakt, protože jsem měla hroznou potřebu dát Vám vědět, jak moc se mě Vaše slova dotýkají a jak moc pro lidi děláte, i když nepochybuji o tom, že to dobře víte.
Při čtení knihy jsem tolikrát plakala nad příběhy lidí, které jste popisovala, ale i nad fungováním zdravotně-sociálního systému, o kterém jste psala a nad postojem většinové společnosti k eutanazii.
Sama jsem v posledním ročníku zdravotně-sociální práce na Ostravské univerzitě a tak jsou mi všechny tyhle otázky hrozně moc blízké. Navíc jsem věřící a už v roce 2011 jsem dala svůj život naplno Kristu a tak se často setkávám s nepochopením u svých spolužáků i vyučujících, a tak mi Vaše povídání v knize hrozně pomohlo. Měla jsem najednou pocit, že nejsem úplně sama, a že i když je to teď takhle, třeba se za pár let nebo třeba pár desítek let můžu dostat do společenství lidí, kteří budou mít stejné hodnoty jako já a budu moci v takovém kolektivu lidí také pracovat. I když jsem zatím mezi ostatními ta divná, která je netolerantní a nechce lidem umožnit právo říct si, kdy chtějí umřít a podobně. Tolik mě mrzí, jak to všichni vnímají a přitom vím, že s tím je těžké něco udělat, i když jsem už vedla tolik rozhovorů, i když se za to roky modlím a i když bych tolik chtěla.
Před nástupem na školu jsem chtěla pracovat na oddělení sociálně-právní ochrany dětí, ale během studia mě čím dál více začala přitahovat myšlenka a poslání hospicové péče. Měli jsme předmět o paliativní péči, který nás vyučovala vrchní sestra právě z Hospice sv. Lukáše, pak jsem začala číst knihy paní doktorky Svatošové a pak jsem si domluvila praxi v Hospici sv. Lukáše. A byla jsem tolik nadšená. Přístupem personálu k pacientům, rodině, i k sobě navzájem, k hodnotám, které mají, k atmosféře v hospici. A čím dál víc mi během těch let začínalo být jasné, že to je to, co bych tolik chtěla. Nebýt lhostejná k tomu, jaký je přístup k nemocným a umírajícím lidem a snažit se pro to něco dělat. I když vím, že bez Boha člověk nezmůže nic.
Moc bych si přála v takovém prostředí taky jednou pracovat, i když být sociální pracovník nebo zdravotně-sociální pracovník v hospici se asi povede jen málokomu, vzhledem k tomu, že těch míst tolik není, ale věřím, že jestli tam má být moje místo, tak mě tam Pán povede a podaří se to. Ať už to bude kdekoli v republice.
Když jsem četla o tom, jak to funguje u Vás v Hořicích, byla jsem hrozně moc vděčná - Vám i Pánu Bohu za to, že přes všechno co vás to všechny stálo se vám něco tak úžasného a smysluplného podařilo. Věřím, že má z Vás Pán stejně obrovskou radost jako já a je stejně jako já dojatý nad všemi těmi příběhy, které jste sepsala i nad těmi, které jste nesepsala, ale prožila. Jsem vděčná za každého člověka, který se Vám dostal do péče, a kterého jste mohla doprovázet a on mohl odejít důstojně a ne sám v nemocničním prostředí. Díky Bohu, že jste překonala všechny těžkosti, které Vám stály v cestě, a že jste se nevzdala svého snu pomáhat. Jste mi obrovským příkladem a motivací!
A ještě v jedné věci - tak jak jste v knize popisovala svůj vztah s tátou, jako "komplikovaný"....I když nevím v čem, ale taky mi to dalo naději, že je možné věci změnit, i když se to někdy třeba nezdá. Sama mám vztah s tátou taky komplikovaný - rodiče jsou rozvedení, s tátou nejsem v kontaktu, hodně nám ubližoval...ale pořád mi jako táta chybí - a tak dokud vím, že žije, dala jste mi naději a i za to Vám moc děkuji!
Paní Sieberová, jsem moc vděčná za to, že jsem Vás mohla poznat, i když ne osobně, tak alespoň takhle na besedě a moc si Vás vážím - pro to, jaká jste i pro to, co děláte. Určitě moc ráda dojedu zase na nějakou Vaší přednášku, budu se snažit, trochu si to pohlídat, protože mi dáváte obrovskou naději, motivaci a taky sílu nevzdávat se.
Modlím se, ať Vám Pán žehná v tom co děláte i ve Vašem osobním životě. Ať Vám dává sílu zvládat tohle náročné povolání, ale ať máte také čas odpočívat. Bůh Vám žehnej! Jste skvělá! :-)
Přeji Vám klidný večer.
S pozdravem, Vrbovská Míša.
P.S.: Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala, ale nějak jsem to nedokázala zkrátit :-)
Načítání stránky