O štěstí v umírání

V září t.r. vyjde ojedinělá knížka o osobní zkušenosti Jana Paula, profesí výtvarníka, s doprovázením jeho maminky, ale také s realitou českého zdravotnického systému. Knihu, kterou vydává nakladatelství Barrister & Principal, autor představí také na konferenci Asociace poskytovatelů paliativní hospicové péče 22. 10. 2011 Smrt je pro naši společnost čímsi nepatřičným, stala se tabu. Jenomže pouze ona dává našemu počínání hlubší smysl. Co to je smrt, a jaký má význam pro život člověka? Jak ji prožívá umírající, a jak jeho blízcí, kteří ho provázejí v posledních chvílích života? Proč u nás umírají lidé v nemocnici a mnohem méně v hospici, či doma v kruhu rodiny, jak to bývalo po staletí zvykem? Je smrt skutečně definitivním koncem života? To jsou otázky, a ještě mnohé další, na které se autor snaží odpovědět v knize psané na hranici dokumentu a prózy. V líčení dramatických událostí vychází z autentické osobní zkušenosti, popisuje podstatné chvíle prožité s matkou během pěti let, když v 81 letech přežila těžkou operaci, a už se o sebe nemohla starat. Osobitým jazykem zaznamenává nevšední příběh statečné ženy, která s pomocí rodiny překonala nejchmurnější lékařské prognosy, a reflektuje i osudy umírajících ve stávajícím systému zdravotní péče. Kniha je o cestě zbavování se strachu ze smrti, důvěrnou výpovědí o vůli, naději a víře, je o potkávání, míjení a opětovném setkání, když si ji vzal autor v roce 2004 po krátké hospitalizaci v nemocnici zemřít domů, a v kruhu blízkých ji provázel do posledního vydechnutí. Silný iniciační prožitek přivedl autora na cestu vlastní změny, k nalezení nových hodnot a osobního štěstí. Každý člověk má tuto jedinečnou šanci, to je poselství knihy, která může být posilou, podnětem a inspirací všem, kteří se ocitnou v podobné situaci. Knihu vydává Nakladatelství Barrister a Principal, Brno. Knihu doprovázejí barevné reprodukce autorových výtvarných děl, inspirovaných prožitkem smrti jeho matky. Ukázky z knihy Z přítmí kuchyně vycházím na světlo, do nádherného jarního rána. Slunce konečně vítá nový den, nesměle dýchá teplem, voňavě líbezným, a já uprostřed zahrady brečím jako malý kluk. Stát jen tak v orosené trávě, zírat do modré oblohy, pozorovat šťastný let ptáků pod vzedmutými bílými mraky a cítit bolest tak silnou, že ji sotva lze unést, je cosi mystického. V nádheře i smutku prožívám těžké chvíle, jenomže všechno ve mně i kolem mne je sám život. Proč se zříci neopakovatelných chvil výčitkami a spíláním osudu? Zabíjet v sobě život obviněním života? Popřít šťastnou radost z krásného dne jenom proto, aby má bolest měla alibi? Nemám v sobě žádnou zlobu, neodvracím se, naopak, s pokorou přijímám nevyhnutelné a dělám to, k čemu se lidé uchylují v nouzi nejvyšší, když už nic nezmohou proti prostému faktu života. Žádám, úpěnlivě prosím, aby ji neopouštěl ten, k němuž se v beznaději obracíme, aby mi dal šanci a mámu ještě vrátil do života. Všechny možnosti jsem vyčerpal, přijímám její smrt a už více nemohu, než svou prosbu odevzdat jiné vůli. Vracím se ze zahrady a v předsíni drnčí telefon. Bezděčně zvedám sluchátko a znovu se nemohu pohnout z místa. Musíte okamžitě přijet do nemocnice a přemluvit maminku, aby nám dala souhlas k operaci. Je to jediná možnost, jak potvrdit předpoklad, ke kterému jsme právě došli, poslední pokus zvrátit současný stav. Chirurg Jaroslav Tobola mluví klidně, naléhavě a stručně, už dělají předoperační vyšetření a musí to být rychle. Hrom zaduněl, čí řečí ke mně promluvil Bůh, k němuž jsem před chvílí vzhlížel? Z chirurgie tedy nakonec přišla šance, o níž jsem snil. Odtud jsem ji vůbec nečekal. Stále máme naději, máma ještě nemusí zemřít. ------------------------------------- Znovu máme schůzku, teď již bez primáře. Stačí chvilka a nažhavenou naději zchlazují neúprosná fakta. Operace potvrdila prognózu: krevní sraženina ucpala tepnu v břišní krajině. Problém je, že odumřelo téměř celé tenké střevo, museli ho vyjmout a na každé straně nechat jen dvacet centimetrů. Byli sice úspěšní, ale z dlouhodobého hlediska to výhra není. Mlčím, hledím do unavených tváří a prosím o milost. Ne, ani slovo nevezmou zpět, neuberou jediný gram tíhy. Přikyvuji, ač nechápu všechny souvislosti. Podstatné je, že máma žije a byla odstraněna komplikace bezprostředně ohrožující její život. Tak rádi by mi nechali útěchu, ale musejí mě upozornit na důsledky zákroku. Poprvé slyším o trvalých průjmech, o postupném vyhladovění a vysílení organismu k smrti. Tělo nemá kde vstřebávat potřebné látky. Potrava projde rychle do tlustého střeva a nestačí organismus vyživit. Tak je to tedy, máma je právě zachráněný tonoucí, znovu hozený do vody. Naléhavé argumenty lékařů mi zatvrzele bloudí hlavou, mohu přijmout tak strašnou představu? Cožpak jen prodloužili její trápení? Jsou to zlé zprávy. Nedovedu si představit utrpení, kterému má být vystavena, až se probudí, pokud se probudí. A právě, hovoří o stavu, který bude, ale před operací měli největší strach z operace a pooperačních rizik. Je vůbec otázka, zda přežije další dny, a k tomu se musím především vztahovat. Chirurgům nejdůležitější práce skončila, nám právě začala. Teď už znám obsah sdělení, které jsem ráno obdržel telefonem. Mé přání bylo vyslyšeno, ale má být zdaněno utrpením, které neponesu já. Budu to muset zakusit? Musím za pocity štěstí platit neštěstím své matky? Ne, nevěřím, to by byla příliš krutá daň a zázrak by nedával smysl. V tuto chvíli není rozhodnuto, nic není definitivní, ještě se neví, jak vše skutečně bude. Stojím před nesmlouvavým verdiktem chirurgů, ale toto vše je život a máma žít chtěla. ---------------------------------- Nemocnice, slovo neztotožněné, rušivé i spásné, uzavřený svět sám pro sebe, na první pohled klidný, v němž osudy odehrávají dramata, jejichž hrdinové nejsou školení profesionálové, jen obyčejní lidé, kterým roli určil život. Zde nikdo nehraje, nepředstírá a nefabuluje, zde bolest trpí a utrpení bolí, autenticky, do nejvzdálenější nervové tkáně, do posledních kapek sil. Máma už o tom něco ví, už měla na kahánku. Hned druhý den po přijetí na metabolickou jednotku je konfrontována s realitou syrovější a živočišnější, než jakou si dosud dovedla představit. Pán vedle ní za plentou běduje a naříká, vzpouzí se, ale úděl ho přemáhá. Bojuje, ještě ano, sám se sebou, na jevišti bez diváků, s celým světem, proti němu spiknutým. Zoufale, křikem, výhružkami, které nedávají smysl a bezmoc jen hlučně zavrtávají do zdi. Kus chlapa, zraněná hora masa, poraněný obr, před chvilkou přivezený z operačního sálu a právě probraný z umělého spánku. Chvilku leží a zase vstává a kolem něho se rojí sestry jako vosy. Bodají příkazy, udolávají neodbytností. A už je zlomen, nevyslyšen a nepohlazen. Ještě jeden řemínek, druhou ruku také přivázat k postranici, a už se nebude moci pohnout, už neuteče z přístrojů. Co ještě bude moci? Nic, čekat a křičet. ---------------------------------- Cosi se se mnou stalo u postele mámy, která mě tak ráda vidí. Cožpak mohu opravdu zbaběle odejít, říci, jak ji miluji, dát pusu, otočit se k ní zády, sednout do auta a přemýšlet? Jak rádi bychom se vypařili a nebyli, abychom nemuseli prožívat svízelné okamžiky života. Ne, stojím před dosud nejtěžší zkouškou, je zde a nikde jinde. Není možné ji obelstít, nejde jí uniknout ani ji oddálit. Žádná jiná vůle nevyslyší můj hlas, nikdo z chirurgů nezavolá, žádná operace nezvrátí, co se má stát, žádná štěstěna nezmění neodvratnost konce. Mám před sebou holou a prostou pravdu, křišťálově čistou, kterou jsem tolik hledal, vyjevenou na této posteli, obnaženou v očích mámy. A konečně ji cítím a vidím, už ve mně burácí vzdor hromovou ozvěnou a řve na mě DOST! Už nebudu váhat, abych nemusel zbytek života trpět výčitkami. Zemřela poslední naděje a nemám se za co schovat! Musím jednat teď, nebo nikdy! ---------------------------------- Čas netrpělivě vleklý čekáním, chvíle zbytečně trávené strachem, abychom převoz stihli. Znovu neodbytně odmítám lékaře a znovu slyším stejně neodbytný argument: Co kdyby se mamince v sanitce něco stalo? Sním, nebo bdím? Cožpak představení neskončilo, když už v hledišti nikdo netleská? Milá paní, moje maminka právě umírá, víte, to je taková ta věc, po níž už člověk nebude a co by se jí v sanitce asi mohlo stát horšího? A pokud byste vy měla zemřít v sanitce, jistě budete raději umírat s vědomím, že je na blízku váš syn a nikoliv pan lékař! Mlčí. No vidíte a bude semnou lékař doma? Nebude a kdo jiný mámu od lékaře převezme a kdo jiný s ní dál zůstane? Nechávám zabalit dva prázdné sáčky na výměnu cévky, jeden infúzní roztok plazmy a dvě lahvičky Ketonalu, tišící léky proti případné bolesti. Možná že právě na ně bychom zapomněli, kdybychom babičku unesli. Infúzní pumpu doma nemám, ale bez ní se obejdeme. Primářka odchází domů, po náročném dni s bláznem. Jistě se ráda pohodlně uvelebí, vezme knížku a na dnešní náročný den zapomene. K nám přijde na návštěvu smrt, tajemný a nezvaný host. Ukázka z doslovu Psal jsem tuto knihu s vědomím velkého fyzického a duševního utrpení mnoha lidí, pro které zůstane příběh mé matky jen přáním, jehož naplnění nikdy nemohou z objektivních či subjektivních důvodů dostát. Myslím na ně, avšak přesto cítím potřebu vybídnout ty, kteří budou stát před podobnou zkouškou stejně bezmocně jako já, aby překonali strach a neváhali, pokud to bude možné, doprovodit svého bližního tam, kam jednou půjdou sami. S vědomím všech složitostí je velmi prosím o statečnost za všechny staré umírající lidi, kteří na jejich rozhodnutí v nemocnicích čekají. Prosím všechny, aby v těchto chvílích zapomněli na všechna příkoří i starosti svého života, protože smrt odpouští. Tento svět prožívá řadu vážných problémů, a já se přimlouvám za všechny, kteří překonají věci osobní ve prospěch bližního svého. Je to výzva naší současné společnosti, podmínku k tomu, aby naše kultura vzešlá z křesťanských tradic získala zpět morální kredit.