Nemoc v životě člověka...

     Nemoc v životě člověka dokáže překonat strašlivý shon, onen bezhlavý kolotoč práce, kdy pracujeme, abychom mohli žít, žijeme, abychom mohli pracovat, produkujeme, abychom mohli spotřebovávat. Spotřebováváme, abychom mohli produkovat. Nemoc nás donutí  posadit se, udělat si  místo pro ty věci, které nic neprodukují, jako je naslouchání nebo nazírání...     Jaký má smysl život, který je sužován nemocí, jaký význam má utrpení, co mohu dělat, jaké jsou mé šance a jaké jsou mé naděje? Pomáhá víra skutečně každému a jsou na tom ti, kteří věří, lépe?  Proč Bůh dopustil mé neštěstí ? Existuje nějaká spravedlnost? Jaká je moje naděje, a není-li žádná, co bude pak? Je něco po životě, nebo je smrt definitivní tečkou, za níž nic není? Takové otázky nám kladou naši nemocní a jejich příslušníci.     Mnozí nemocní neumí požádat o pomoc a svou vnitřní bolest pokládají za své selhání. Stydí se říci, že trpí, prožívají pocity pádu. Otevřený dialog nám umožní spolupráci s nemocným. Byla by škoda nevyužít potenciál víry, protože věřit znamená říci životu ano v jeho konečnosti, omezenosti i bolavosti.       Potřeba zorientovat se v těžké životní situaci má každý nemocný člověk.  Rozhovor nemocní sami aktivně vyhledávají a proto je součástí hospicové péče služba psychologa či duchovního. Mnozí lidé se sice považují za nevěřící, ale při osobním rozhovoru s duchovním vyjde najevo že v "něco" věří.       V době nemoci hledáme společně s nemocným smysl života a tajemství - co bude dál, případně co nebude dál. Jednáme s člověkem tak, že respektujeme jeho jedinečnost, doprovázíme ho v době nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému zvládnutí jeho životní situace. A velice silně vnímáme lásku, která je právě v utrpení nejsilnější...