21. 11. 2018, 21:00

Neboj se doplout

Neboj se doplout je název cyklu desetidílného pořadu o doprovázení umírajících pacientů, který uvede televize Noe dne 5.12. 2018 ve 21.00 hodin. Pořadem bude provázet moderátor Jakub Šmíd společně s MUDr. Marií Svatošovou, Janou Sieberovou a s jejich hosty z dalších hospiců.   Z rozhovoru pro Tv Noe s Janou Sieberovou: Název pořadu je téměř poetický - Doplout. Jak se název zrodil? Ten poetický název měl svůj vývoj. Na úplném začátku byl nápad Leoše Ryšky natáčet seriál o doprovázení našich pacientů někde na lodi. Má to svoji logiku - vždyť všichni svým pozemským životem plujeme k druhému břehu. Při prvním pracovním setkání s týmem Tv Noe se nám všem velmi líbil název "Neboj se vrátit domů". I ten by měl svoji logiku, jenže tu byl problém. V té době už byla vysázená, a šla do tisku, kniha rozhovorů Aleše Palána s Marií Svatošovou, která tento název nese. Po krátké diskuzi vznikl kombinací obou těchto nápadů název "Neboj se doplout". To slůvko "neboj se" jsme v názvu obě chtěly mít. S tabuizací smrti, a někdy až panickou hrůzou z ní, se totiž setkáváme příliš často. Určitě nemáme v úmyslu toto téma zlehčovat, na to je příliš vážné, avšak neopodstatněného strachu lidi zbavovat chceme." Dnešní společnost, zdá se, nechce myslet na konec života, umírání a smrt, proč je ovšem důležité o tom mluvit a jakým způsobem? Naše společnost se příliš nevěnuje posledním věcem člověka, je zaměřena spíše na výkon, na mnoho aktivit, neumí dobře reagovat na potřeby umírajících, odsouvá je a schovává za plenty do nemocnic. Jen malé procento umírajících lidí zůstává doma, ve svém přirozeném prostředí. Každý člověk, zvlášť těžce nemocný, však potřebuje fyzickou blízkost, dotyk, pohled očí, gesto, které říká, že je milovaný a cenný. A v době umírání potřebujeme bez rozdílu všichni naději a ujištění, že náš život smrtí nekončí, ale pokračuje dál. Hospicová péče je služba, která mění tou nejpřirozenější formou společnost a zanechává v ní to nejpodstatnější – svědectví služby v křesťanském duchu. Situace v naší zemi, zejména z hlediska legislativy, podle mých informací ještě není pro existenci hospiců příliš ideální - co aktuálně nejvíce potřebujete? A může například pomoci i každý z nás? Kamenné hospice již etablovány v systému zdravotního pojištění jsou, i když úhrady za zdravotní péči neodpovídají náročnosti poskytované péče včetně nutného vyššího personálního zabezpečení. Bez příspěvků dárců se neobejdou. Podstatně horší je situace v domácí hospicové péči, kde většina hospiců žije převážně z darů. Bohužel značně medializovaný tzv.: pilotní projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny není určený ani zaměřený na týmy domácích hospiců z menších měst, takže ho nelze aplikovat plošně v ČR. Stále se snažíme jednat na úrovni Ministerstva zdravotnictví, pojišťoven a dalších subjektů o nutné podpoře i menších hospicových týmů tak, aby tato péče byla dostupná. Ne každý z nás bydlí v Praze, Brně či Ostravě. Máme nesmírnou radost z toho, že Královéhradecký kraj se zavázal k podpoře domácích hospicových týmů, které zde postupně vznikly a zajišťují tuto službu prakticky v celém kraji v návaznosti na lůžkový hospic Anežky České v Červeném Kostelci, a přitom každý vznikl za jiných místních podmínek a možností, každý má jiného zřizovatele, ale výsledkem všech je, že 80% nemocných může zemřít důstojně doma obklopeni rodinou a bez bolesti. Vzpomenete si na nějakého člověka, o kterého jste pečovala, který Vás nejvíce obohatil (nebo jehož příběh Vás nejvíce zasáhl?) Začátkem letošního roku nám lékaři svěřili do péče 2,5 leté dítě s nádorem mozečku. Těžko se dá popsat, co vnímáte při rozhovoru, když vám svěřují do péče umírající dítě. Byla to směsice bolesti, smutku, ale také jistoty, že rodině maximálně pomůžeme a dítě do péče převezmeme. Když jsem sdělovala týmu, o koho budeme pečovat, tak nebylo třeba mnoha slov. Srdcem jsem cítila, že je to pro nás všechny velmi bolestné a zároveň jsem měla jistotu, že Bůh je s námi. Holčička byla unavená po dlouhé cestě z nemocnice domů a velmi plakala. Přemýšlela jsem, jak se k dítěti přiblížit…Klekla jsem si k lůžku, ležela a chvíli na ní tiše mluvila…Měla moudré a pozorné oči, sledovala každý můj pohyb. Postupně jsem se k ní přibližovala, až jsem se jí mohla malinko dotknout a pohladit. Kolem dítěte a rodičů jsme se snažili vytvářet kruh lásky, důvěry a bezpečí. Pronikali jsme s každou návštěvou do historie rodiny, stávali se přáteli, byli svědky chvil radostných i velmi bolestných, kdy se nemoc ozývala znovu a znovu. Rodiče nám vyprávěli rádi a často o jejich společném životě, o radosti, kterou jim dcerka přinášela. Prohlíželi jsme si fotky a videa holčičky, která byla překrásná a veselá, v očích měla ohníčky smíchu a štěstí. Sdělovali nám, jakou jim dcera dává sílu, jak je učí být lepšími lidmi, jak s nimi v době nemoci komunikuje. Byla to absolutní láska, kterou si mezi sebou předávali a my jsme mohli být svědky tohoto absolutního a vzájemného dávání se. Dcera rodiče postupně proměňovala a posvěcovala je svou přítomností. Její gesta nám všem říkala: „Vysvětlete prosím rodičům, že jsem připravená jít, můj život je již naplněn. Ale oni to nepřijímají, jsou tak mladí, buďte k nim prosím trpěliví a pokorní.“ Pomalu klesalo napětí, které bylo v rodině patrné a zůstávala silná láska, která rostla každým dnem. Láska, která neměla hranic… Rodiče svou jedinou dceru velmi milovali, společně většinu dne trávili v manželském lůžku, byli jedno srdce, jedna duše. Dcerce zpívali písničky, které měla moc ráda, říkali jí básničky, vzpomínali na společně prožité chvíle s velkým vděkem. Každý den s nimi byl jedinečný. Narůstala v nás všech potřeba žít skutečně, plně a hluboce každou vteřinu, minutu a hodinu života dítěte, který pozvolna odcházel… V jednom okamžiku nastalo prudké zhoršení zdravotního stavu a bylo nutné říci bolestnou větu „dítě odchází“. V rozhovoru o smrti vždy vypuknou emoce, pláč a zoufalství. S maminkou jsme se objaly a plakaly. Dítě jsem pohladila, políbila na čelo a ručičky. Byli jsme smutní. Nebylo zde žádné hrdinství, ale zoufalství a pláč. Dcera, která byla neoddělitelnou součástí svých rodičů, umírala pomalu a těžce. Nehledali jsme slova útěchy. Jen tichou a vytrvalou přítomností, jsme rodičům a dítěti předávali lásku a blízkost. Jednoho dne v noci odešla. Vydechla uprostřed svých milujících rodičů, kteří jí dali život. Co byste popřála divákům televize Noe?  Jen střípek této prožívané lásky v rodinách umírajících lidí, bych přála spatřit nejen divákům televize Noe, ale celému světu. Lásku absolutní a bez podmínek. Tak nás všechny miluje Bůh. Lásku potřebujeme bez rozdílu všichni, zdraví i nemocní, bez lásky se nadá žít, bez lásky se nedá umírat. Láska je tím nejdůležitějším lékem paliativní medicíny.   Jana Sieberová
Načítání stránky