Máme se bránit eutanázii?

V únorovém vydání časopisu České lékařské komory Tempus medicorum byl publikován článek MUDr. PhDr. Lukáše Revendy, věnovaný eutanázii...

Lékařská profese se naštěstí těší ve společnosti po staletí velké úctě nejen proto, že ulevuje od bolestí, ale hlavně pro důvěru v lékaře samotného, že se pokusí najít to nejlepší, co by pacientovi ulevilo. Zcela logicky proto mnohé napadne, jestli právě oblast utrpení před smrtí není oblastí, kde když již selhala konvenční léčba, tak by měl lékař využít na žádost pacienta i eutanázie.

Od předchozích dob má však naše tu výhodu, že již zná účinné prostředky jak obtíže účinně tlumit, a hlavně historickou, ale i současnou zkušenost, kam lze dojít, když si lékař dovolí ignorovat ono známé NEZABIJEŠ. Jestli ze soucitu nebo jiných důvodů, není již podstatné.

Legislativní návrhy sice argumentují tím, že by eutanázie měla být zpřístupněna až po souhlasu určitých komisí těžce nemocným, nevyléčitelným, trpícím pacientům, kteří o to opakovaně požádají, avšak řekněme si na rovinu, jaká je asi právní odpovědnost pacientů, kteří jsou mnohdy dementní, pod opiáty, těžkými depresemi apod.? Vždyť už jen např. negativní reverz zdravého, natož třeba lehce opilého, člověka je velmi jednoduše právně zpochybnitelný.

Pokud hodnotu člověka začneme uznávat pouze, pokud je člověk výdělečný, zdravý a inteligentní, potom se o svůj život začněme obávat velmi vážně všichni. Není náhodné, že první skupinou v nacistickém programu eutanázie byli lidé mentálně a tělesně postižení, které však velmi brzy následovaly další skupiny lidí. Ačkoli dnešní legislativní návrhy zatím hovoří o usmrcování lidí s těžkou, nevyléčitelnou nemocí, nenechme se oklamat, že zůstane pouze u této skupiny, stačí se podívat do ciziny. Přijde generace lidí, kteří budou tvrdit, že je proti lidskosti, když se nepovolí zabíjet lidi s tou či onou diagnózou. Právě ti, kteří dnes usilují o legalizaci eutanázie, budou možná zabiti již touto novou generací, která bez otázek uzná, že jejich život není hodný života, a oni přece nejlépe vědí, co je pro ně "nejlepší". O tom, jak velký posun myšlení lze učinit během ani ne 20 let se stačí podívat do zemí Beneluxu, kde neustále přibývají stále nové diagnózy, které už jsou na hony vzdálené od představy kandidáta na eutanázii jakožto pacienta v terminálním stádiu bolestivé, somatické, nevyléčitelné nemoci.

Vůbec nejsem zastáncem toho, aby pacient, který chce umřít, byl držen při životě i přes svou vůli za každou cenu, na druhou stranu obhajovat dnes nutnost eutanázie nezvladatelnými potížemi, je vzhledem k široké paletě velmi účinných léčiv, neobhajitelné. Sami lékaři jsou mnohdy překvapeni, kolik lidí mělo být dle jejich odhadů po smrti, ale žijí dál.

V době, kdy se po dlouhá desetiletí politické strany nejsou schopny dohodnout na nutné důchodové reformě, by byla eutanázie pro mnohé vítaným prostředkem, jak snížit výdaje na stále stárnoucí populaci. Většina nemocných tím ztratí mnohdy svou jedinou jistotu, že lékař pro ně vždy udělá to nejlepší, co může, protože co si budeme nalhávat, ono by se s úmrtím některých pacientů ulevilo i nám zdravotníkům, a pokud i zdravotníci budou mít možnost pacienta zabít, bude pro ně velké pokušení si práci zjednodušovat. Za to, že se dnes těšíme tak vyspělé úrovni medicíny, vděčíme právě našim předchůdcům, kteří se v boji s nemocí nezastavili a pečovali i o ty, kde neměli de facto naději na úspěch. Díky tomu však dnes již léčíme diagnózy, které dříve bývaly rozsudkem smrti.

Ani nemocný člověk však umřít nechce, jen je často opuštěn, bojí se budoucnosti, je nedostatečně léčen od bolesti apod., což rozhodně není neřešitelné. V lidském srdci je základním pudem silná touha žít, což bylo vidět u vězňů v koncentračních táborech, kde by bylo pro většinu jednodušší se nechat zastřelit třeba napadením nějakého strážného, ale přesto to neudělali, ačkoliv jejich utrpení bylo nepopsatelné. Jsou určitě lidé, kteří o eutanázii upřímně stojí, i když věřím, že těch skutečně niterně přesvědčených,je minimum. Zákon je však jedna věc, realita zcela jiná. Během své lékařské praxe jsem mezi příbuznými pacientů poznal tolik slizkých hyen, že již dnes mohu s naprostou jistotou tvrdit, že zavedením eutanázie dostanou prostředek, jak se zbavit časově, a zejména psychicky náročné péče o své blízké a zrychleně se dostat k majetku svých otců, babiček apod. Starý, bezmocný člověk je často velmi lehce manipulovatelný, takže i když by vše posuzovala nějaká komise, většina bezmocných beztak podepíše cokoli, co mu blízcí poradí, či kam ho dokonce natlačí. A tuto většinu, která o eutanázii sama neuvažuje, je třeba chránit. Něco mezi neexistuje.

Ať už v parlamentu zákon o eutanázii dopadne jakkoli, neměli bychom v této diskusi hlavně přehlédnout důvod poptávky po eutanázii. Zde si totiž musíme jako společnost přiznat, že v péči o neperspektivní pacienty máme hodně co dohánět, a snažit se to urychleně zlepšit. Ono NEZABIJEŠ bude stále platné, ať to světský zákon dovolí, či nikoli. Pokud zabije nemoc, je to smutné, ale nejsme pány života. Běda však, když smrt přijde cílenou lékařskou dopomocí. I my se totiž za pár let staneme neperspektivními pacienty. Snažme se proto, právě jako lékaři, eutanázii všemožně zabránit.

MUDr. PhDr. Lukáš Revenda

(Zdroj: http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=37139)