Láska a úcta k člověku

V roce 2008 jsem se rozhodla opustit práci anesteziologické sestry a založila se svým manželem domácí hospic v malém podkrkonošském městě. Během let jsem se učila rozumět potřebám umírajících lidí a jejich rodinám. Naučila jsem se od nich mnoho a vnímám, že je třeba se o tyto zkušenosti dělit s ostatními lidmi.

Umírající lidé mi ukázali pokoru ve slabosti a závislosti na druhých lidech. Ale také pravdu a lásku života. Začala jsem během let objevovat překážky ve společnosti, které zamezují rozvoji tohoto druhu péče. Byla jsem mnohokrát konfrontována strachem ze smrti a otázkou, zda péči o svého umírajícího doma zvládneme. Burcovala mne neošetřená fyzická bolest a bída umírajících lidí, kteří si mne do svých domovů přivolali. Vnímala jsem ohromnou přesilu překážek, zatvrzelost srdcí lidí a jejich neochotu spolupracovat pro dobro umírajících.

V České republice stále většina lidí umírá v nemocnicích. Týmy domácích hospiců sjednocují rodiny, budují solidaritu, přinášejí konkrétní pomoc, respekt, úctu a lásku k člověku v jeho závěrečném období. Naše služba je poselstvím bohatství života darovaného ve službě pro umírající.

Přeji si, aby vznikaly další týmy domácích hospiců, aby burcovaly a narušovaly formy, které brání umírajícím lidem prožít závěr života v jejich přirozeném prostředí.

Jana Sieberová