Když Jana Sieberová vydala svoji první knížku o Domácím hospici Duha, možná ani netušila, že neuplynou ani dva roky a přijde na řadu pokračování. „Naděje na konci cesty“, tak zní název nového titulu, který byl slavnostně představen 17. 5. 2018 v Městské knihovně v Hořicích. Přestože prakticky celý den pršelo, všechny židle přednáškové místnosti návštěvníci akce nakonec obsadili. Přítomné svým úvodním slovem uvítala paní Stanislava Najmanová, ředitelka Městské knihovny a také Ivana a Luděk Václavů, tentokráte tóny dvou písní na flétnu a klávesy. Pak již začala hovořit Jana Sieberová, aby návštěvníkům sdělila důvod vzniku další knížky. Jedním z těchto důvodů byla hluboce silná doprovázení dvou onkologicky nemocných pacientů: jejího tatínka a pana kardinála Miloslava Vlka. Naděje na konci cesty je ústředním tématem těchto dvou příběhů. Jana Sieberová přitom nezastírá, že tou nadějí je myšlena víra. Víra, v tomto případě sehrála hlavní roli během znovunalézání pout lásky a smíření v mnohdy složitém vztahu mezi dcerou a otcem. Víra též celý život posilovala Miloslava Vlka během jeho osobního i kněžského života. Posilovala ho v době, kdy byl pronásledován komunistickým režimem i v době, kdy nesl tíhu úřadu arcibiskupa pražského a kardinála římskokatolické církve. Po tomto vyprávění, ve kterém se smutek z blížící se ztráty milované osoby mísil s humornými momenty, přišla opět na řadu další skladba manželů Václavů.

Čestným hostem celé akce byla MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí v ČR. I ona se rozhodla přítomným sdělit něco o naději na konci cesty. „Často se mne lidé ptají, proč umírají malé děti nebo proč musí trpět někdo, kdo si to nezaslouží. Odpovídám: Protože nežijeme v ráji. My máme naději, že se do toho ráje můžeme opět dostat, ale jde to jen tou branou smrti. Naděje je, že život nekončí, že se s umírajícím neloučíme na věky.“ Po Marii Svatošové pokračovala o knížce Jana Sieberová, aby vysvětlila další důvod jejího vzniku. Tím jsou další domácí hospice, další hospicové týmy, které vznikly z inspirace hořické Duhy. Mnoho z nich přidalo do „Naděje na konci cesty“ své vlastní svědectví.

Pak již nastal čas vypustit „Naději na konci cesty“ slavnostně do světa v naší kultuře obvyklým aktem – křtem knížky. Jak připomněla Marie Svatošová, která se zhostila úkolu být knížce kmotrou, jedná se křest v přeneseném slova smyslu, jehož hlavním úkolem je popřát knížce nejenom úspěch, ale také užitek, který má přinést společnosti a čtenářům. Hlavním úkolem knížky je totiž sloužit. K symbolickému křtu bylo připraveno šampaňské, jehož zbytek byl mezi přítomnými použit k přípitku. Jana Sieberová při této příležitosti připomněla, že mnohým domácím hospicům už byla Duha učitelem, přesto však tyto vzájemné vztahy nejsou hierarchické. „Sdílíme svoje úspěchy i problémy, jsme přátelé,“ řekla. Atmosféra přátelského společenství vznikla ostatně i na tomto křtu, na jehož konci se zdálo, že se přítomní ani nebudou chtít rozejít. Podtrhla tak devět let existence Domácího hospice Duha. Devět let plných příběhů onkologicky nemocných pacientů, o které pečuje již celý rodokmen domácích hospiců. Příběhů, o kterých vypráví knížka „Naděje na konci cesty“.

Jakub Holman