Podporují nás

Kdo se stává darem pro druhé, pochopil podstatu života.

Roky, které plynuly od mé první stáže v hospici do mého rozhodnutí opustit svou profesi, byly bouřlivé a plné bolestného hledání. Po dvaceti pěti letech služby v nemocnici jsem pocítila silnou touhu věnovat se službě umírajícím.

Služba těmto pacientům a  pozvání, abych s nimi žila jejich poslední úsek života, to vše ve mně otevíralo nový a velmi bohatý vnitřní prostor.

Sloužit v nemocnici a sloužit v hospici, to jsou dva velice odlišné světy. Nemocnice představuje svět plný vzrušení, rivality a soutěžení. Služba umírajícím znamená pokojné a společné sdílení posledního úseku života našich pacientů a jejich rodin.

Jsem šťastná, že jsem nepromeškala ten prostý okamžik povolání do tohoto druhu služby.

Být s umírajícími, znamená pro nás mnoho věcí. Mnozí z nich trpí pocity, že jsou břemenem pro zdravotníky, ale i pro své rodiny. Jejich srdce s neuvěřitelnou citlivostí rozlišuje pravou starost od falešného zájmu.

Většina lidí si ve společnosti orientované na úspěch a materiální bohatství představuje, že  pracovat s těmito lidmi je naprosto depresivní. Opak je však pravdou. Služba umírajícím představuje poznání, že život je vzácný dar a stojí za to prožít plně každou jeho minutu a že smrt k němu neodmyslitelně patří.

Po pěti letech, které mne dělí od ambiciózní služby na operačních sálech, cítím především vděčnost, že jsem mohla část života prožít právě zde, kde mám stále své spolupracovníky a přátele, kde jsem si začala uvědomovat touhu k trvalé změně a kde jsem poznala povolání k této službě.

Umírající lidé vědí, že umírají. Často prožívají starost o svou rodinu, která není připravena na nezvratný fakt jejich odchodu a ptají se, jaké umírání bude.

Nedávno jsme přijímali do domácího hospice  novou pacientku. Očekávala náš pokojně usazená ve svém křesle a obklopená početnou rodinou. Byla křehká po dlouhé léčbě chemoterapií a vnitřně velmi krásná. Ostatně takoví jsou všichni onkologičtí pacienti. Usmála se na nás a zeptala se: „Kolik času mi dáváte pane doktore? Co je to paliativní medicína? Bolí umírání“?

V jádru takové otázky bývá strach z fyzické bolesti a starost o své nejmilejší. Prostá, jasná a stručná odpověď může přinést umírajícím velký pokoj.

Člověk, který umírá, vnímá velmi silně potřebu smíření. Pokud přijímáme pacienty do domácího hospice příliš pozdě, někdy na pár hodin a není možné vzhledem k pokročilému stavu s nimi hovořit, je vždy u nich patrný neklid, který pramení z touhy odpustit a smířit se svými blízkými.

Věřící pacienti žádají podporu modlitbou, svátostmi a požehnáním. Stejnou potřebu mají pacienti, kteří nejsou v žádné církvi ale i tací, kteří svou původní víru dávno ztratili.

Jedna z našich pacientek bojovala s pokročilou rakovinou dlouhou dobu a na léčbu vždy dobře zareagovala. Nyní však nemoc zaútočila znovu  a ona cítila, že umírá. Byla obklopena početnou a milující rodinou. Při jedné z průlomových bolestí jsem k ní brzy ráno přišla a vyslechla větu: „Dnes jsem tak slabá, že jsem se nemohla sama pomodlit. Do kostela nechodím, ale s Pánem Bohem mám dobrý vztah.“ Odpoledne nemocnou navštívil poprvé kaplan domácího hospice. Druhý den mi nemocná vyprávěla, o kolik lépe se cítí. Vyzpovídala se, přijala rozhřešení a svátost pro nemocné. Krátce na  to pokojně a ve spánku zemřela.

V posledním období života se pozornost lidí soustředí na vztahy. Pro klidnou smrt potřebují dojít smíru. Hledají také smysl celého svého života, bilancují a přejí si po sobě zanechat nějakou stopu.

Rodinné příslušníky je třeba citlivě a průběžně informovat o nevyhnutelném konci života jejich blízkého. Často reagují hněvem, zármutkem, šokem a také mají strach. Je nutné pochopit jejich  bolest spojenou s odchodem svého drahého, nechat odeznít všechny emoce a nabídnout tolik informací, které chtějí a také kolik unesou.

Potřebují pochopit, že nemocný je schopný ovládat své umírání. Ačkoliv je představa péče o umírajícího v domácím prostředí pro někoho děsivá, je v silách mnoha rodin ji s pomocí zvládnout.

Do hospice přišel manželský pár. Muž jevil známky pokročilého onkologického onemocnění a jeho žena se aktivně onkologicky léčila. Oba byli něžní a krásní. Dívala jsem se jim do očí a poslouchala jejich příběh.

Manžel věděl, že umírá, ale potřeboval informace o tom, co se bude dít. Byl připraven na smrt, ale potřeboval přijetí této skutečnosti u své ženy a dětí.  V průběhu třech týdnů hovořil často se svou rodinou o svých plánech na další rekonstrukci domu a převzetí firmy svým synem.

V předvečer jeho smrti jsme s lékařem prováděli punkci dutiny břišní. Když jsme se loučili, řekl mi: „Vím, že umírám a mé poslední přání je odnést si sebou těžkou nemoc své  ženy.“ Zemřel ve spánku za několik hodin.

Manželka mi po dvou měsících od smrti svého manžela sdělila, že je zdravá. Vyšetření na onkologii  potvrdilo negativní nález.

Celý hospicový tým se snaží naslouchat svým pacientům s otevřeným srdcem. Často prostřednictvím symbolů a náznaků postupně začínáme chápat poselství, které nám předávají. Tato zvláštní komunikace nám objasňuje, co cítí v okamžicích umírání a co je pro ně důležité, aby mohli klidně zemřít.

Většina našich pacientů prožívala krátké zážitky setkání se svými již zesnulými. Vyprávěli nám o svých snech, kdy se setkali s lidmi, které milovali. Často to byli jejich  rodiče. Někdy si připravovali  zavazadlo a nedokázali  nám vysvětlit proč.

Pacientka, která umírala na rakovinu slinivky a v závěru svého života mívala sny o svém již zesnulém manželovi, které nám vyprávěla.  Nepřímo nám tak předávala informaci o svém odchodu, aniž to jedinkrát jasně vyslovila. Těmito náznaky  sdělovala, abychom informovali o jejím blížícím se konci syna, který situaci matky nepřijímal.

Někteří umírající si přejí, abychom jim vytvořili určité podmínky  a pokud je nemají, mohou svůj odchod oddalovat.

Pacient si přál ke zděšení celé rodiny krátce před svou smrtí navštívit supermarket. Muž vysvětloval své ženě, které potraviny má domů nakupovat. Zemřel pokojně za dva dny.

Další pacientka vykazovala známky velkého neklidu vždy, když do pokoje vstoupil manžel. Vnímala jsem v jejím postoji důležitý vzkaz pro nás. Navrhla jsem manželovi, aby odjel ke svým příbuzným. Žena pokojně zemřela pár hodin po jeho odjezdu.

Vzpomínám na svou kolegyni, která zemřela za pouhých pět měsíců od náhodného a již rozsáhlého nálezu rakoviny. Při společném rozhovoru o smrti jsem vnímala naléhavou touhu ušetřit rodinu, aby byli přímými svědky umírání a poskytování dlouhodobé péče.

Tyto naše zkušenosti nás přesvědčují, že umírání není vůbec pasivní a že umírající jsou obdařeni zvláštní vnitřní silou.

Zdravotní sestry hrají v hospicové péči klíčovou roli. Učí rodinné příslušníky jak poskytovat a zvládat péči o umírající pacienty doma. Zdravotnické úkony, které se dříve prováděly pouze v nemocnicích, např. punkce dutiny břišní, kyslíková terapie, výživa do pegu, infuzní terapie, ošetření chronických ran, se mohou dnes provádět doma. To pacientům umožňuje, aby byli ve svém přirozeném prostředí, v péči rodin, které se mohou na domácí hospic obrátit v kteroukoliv denní i noční hodinu.

Hospicová sestra pracuje s pacientem a jeho rodinou v terénu sama i když je součástí multidisciplinárního týmu. Návštěva v rodině trvá hodinu až dvě podle zdravotního stavu nemocného. Ke konci jeho života chodí do rodiny denně. Při vykonávání zdravotnických úkonů často hledá s nemocnými, ale také s jejich blízkými odpovědi na otázky o průběhu nemoci a umírání.

Předání pacientovi informace „o brzkém odchodu“ svým drahým se může skrývat i v nějakém pro nás nepochopitelném sdělení nebo gestu.  Je dobré zaznamenávat do zdravotnické dokumentace všechny výmluvné příznaky umírání, skelný pohled, nesoustředěnost a mluvit o nich s ostatními pečujícími.

Vědomí, že se umírající člověk znovu shledá s někým, koho miloval, posiluje jeho naději, že láska a životní vztahy jsou věčné. Mnoho našich pacientů našlo velkou útěchu ve víře, ačkoliv se na začátku hospicové péče nehlásili k žádnému náboženství.

Každý těžce nemocný člověk potřebuje průvodce tímto nelehkým obdobím. Tato doba je o vzájemném  naslouchání a o společném hledání odpovědí na složité otázky života a smrti. Teprve když nám nemocný začne pootevírat své nitro, můžeme začít hovořit o víře, naději a lásce.

Vzato čistě statisticky, domácí hospic Duha v Hořicích, se může jevit jako drobná a nevýznamná skupina lidí. Jako jedna jediná kapka v moři… Ale přece se skrze tuto kapku dobra uskutečňuje cosi Božího.

Pomoc umírajícím má vliv na lidi mnoha různých vyznání a sociálního postavení. Finanční prostředky na službu vyhledáváme mezi všemi vrstvami společnosti, stýkáme se s lidmi bohatými, mocnými, s lékaři, právníky, státními úředníky, podnikateli, s osobnostmi církve, jezdíme do farností, přednášíme ve školách, pořádáme besedy s obyvateli měst a obcí.

Často se tak setkáváme s lidmi, kteří o hospicové službě nic nevědí. Ti všichni dostávají z domácího hospice Duha v Hořicích něco, co jim otevírá oči a uši směrem k potřebám lidí těžce nemocných.

Od počátku jsem měla tušení, že cesta, po které mám jít nebude vůbec snadná. Nejsem však na ní sama. Přišli další spolupracovníci – zdravotní sestry, sociální pracovnice, kaplan a dobrovolníci.

Oni sami v srdci tak jako já zaslechli jemný hlas, který je pozval do této služby a chtějí tomuto hlasu dál naslouchat.

Jana Sieberová

 

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.