K euthanasii

Pracuji ve zdravotnictví jako zdravotní sestra od roku 1984 a snahy o uzákonění euthanasie v ČR v roce 2008 byly jedním z důvodů opuštění mé profese anesteziologické sestry a daly podnět k založení Domácího hospice Duha v Hořicích v roce 2009. Domácí hospic Duha, o.p.s. v Hořicích usiluje o zajištění kvalifikované pomoci nemocným s pokročilým nádorovým onemocněním v posledních dnech jejich života. Naším společným posláním je šířit a prosazovat úctu k lidskému životu ve všech jeho stadiích s důrazem na respektování lidské důstojnosti v závěru života. Z úst nemocných, o které v domácí hospicové péči pečujeme, žádost o usmrcení slýcháme zřídkakdy. A je-li vyslovena takováto žádost, vždy tímto vnímáme skryté volání o pomoc. Lékařské povolání zajistilo lékařům a ostatním zdravotníkům pečujícím o nemocné značnou vážnost a důvěru u veřejnosti. Když ale některá společnost začne umožňovat zdravotníkům zabíjení nemocných, může to mít nedozírné důsledky pro důvěru lékaře a pacienta. Většina diskutujících se ale shoduje na tom, že současné debaty o euthanasii jsou pravděpodobně nedostatky v praktické dostupnosti paliativní medicíny. Mnozí lidé trpí se svými umírajícími blízkými, když vidí, že jejich bolesti jsou tišeny málo, pozdě nebo jen částečně. Právě tato skutečnost může být do značné míry příčinou strachu, vyvolaného představou dlouhého procesu umírání, plného utrpení a bolesti. A tento strach je nejhlubší hnací silou pro skupiny, které bojují za právo zabíjet nemocné na jejich žádost. Paliativní medicína je zaměřena na komplexní zmírňování všeho, co působí utrpení. Daří se jí mírnit fyzické bolesti, ale neopouští pacienta s jeho otázkami a úzkostmi, ale otevřeně a pravdivě s ním komunikuje o tom, co má na srdci. Právě tak je důležité mít na zřeteli nejen psychické, sociální a duchovní potřeby pacienta, ale i jeho rodinných příslušníků. Tam, kde se těchto možností skutečně využívá, nemusí být pacient zabíjen, ani si sám nemusí brát život, aby mohl důstojně zemřít. Praktické a hlavně dostupné využívání paliativní medicíny je alternativou k diskusi o euthanasii. 28.11.2012 jsem se zúčastnila společně se svým manželem MUDr. Pavlem Sieberem 2. mezinárodního sympozia České lékařské komory a komunikace v medicíně s ústředním tématem „Euthanasie pro a proti“. Symposium bylo koncipováno jako otevření odborné diskuse k závažnému tématu euthanasie. Cílem sympozia byla prezentace různých odborných názorů, hledisek a postojů, které ve svém důsledku utvářejí celkové odborné a celospolečenské klima k této problematice. Sympozium uvedl president české lékařské komory MUDr. Milan Kubek a předsedkyně etické komise ČLK MUDr. Helena Stehlíková. Někteří účastnící diskuse např. prof. MUDr. Pavel Pafko zastávali názor, že usmrcení na vlastní žádost lze za určitých předpokladů odpovědně zdůvodnit právě s ohledem na důstojnost člověka. To platí údajně pro případ, kdy se utrpení stane nesnesitelným. Tehdy by se prý mělo vyhovět pacientovu přání a měla by se respektovat jeho autonomie. Nicméně většina diskutujících se shodla na tom, že v ČR nepotřebujeme zákon o euthanasii, ale kvalitní a především dostupnou paliativní péči. Domácí hospic Duha, o.p.s. v Hořicích poskytuje službu pro těžce nemocné a umírající v Královéhradeckém kraji již osmým rokem. Za dobu své existence doprovodil více než 150 nemocných, kteří odešli s důstojností člověka a v blízkosti své rodiny, aniž by žádali vykonání euthanasie. Člověk v závěrečné fázi svého života má nejčastěji strach z nebytí, má v srdci vepsanou touhu být. Fyzické bolesti může lékařská věda více méně zdárně ztišit nebo i odstranit. Naše pacienty ale trápí řada jiných utrpení a bolestí, na které ani dnes tak vysoce rozvinutá medicína nemá lék. Je to nejčastěji osamocení. Člověk se cítí tváří v tvář blížící se smrti osamocen, i když ostatní tělesné potřeby mohou být uspokojeny. Proto je tak nutná blízkost druhých lidí, ale nejvíce rodiny, pokud je ochotná se o svého blízkého s pomocí domácího hospice postarat. Umírající člověk většinou nediskutuje, ale ve své kritické situaci velmi živě vnímá blízkost, lásku a v ní přicházející naději. A ujištění, že život jde dál, že se setká se svými blízkými, kteří ho již předešli. Právě s pocitem osamocení často souvisí strach z nebytí, z prázdnoty, ze smrti, z konce. Tento strach trápí zvláště lidi, kteří nemají víru v život pokračující po smrti. Na tyto bolesti, na tato trápení nejsou ale žádné léky. Mnoho lidí také trápí pocit nevyrovnané a neodpuštěné viny z minulého života, vztahy se svými nejbližšími. Zde se snaží celý hospicový tým o hluboké prohlubování vzájemných vztahů s příbuznými, kteří jsou u nemocného. Často se takovými vzájemnými rozhovory vytvoří atmosféra porozumění a odpuštění a nemocný se velmi uklidní. Tyto skutečnosti nám dokazují, že sám člověk není suverénním pánem svého života, že je zasazen do sociálních kontextů, které ho od samého začátku ovlivňují, ze kterých musí vycházet a se kterými musí ve svém životě počítat. A pokud projde obdobím závěru svého života v lásce svých blízkých, prožije odpuštění a objeví perspektivu, o euthanasii nepožádá, ale naopak se raduje z každého dne na tomto světě. Jana Sieberová vedoucí a vrchní sestra Centrum domácí hospicové péče Domácí hospic Duha, o.p.s.