Podporují nás

Město Hořice Královéhradecký kraj NF AVAST Nadace Agrofert Lesy ČR Biskupství královéhradecké Nadace KB Jistota Domácí hospic Duha Výbor dobré vůle Kubištovy Hořické trubičky - JANKA Nadační fond Pepina Strix Hořice Kimtex Petráčkovy hořické trubičky Město Nová Paka Město Lázně Bělohrad CWS boco Michal Súkup

Jsme fotografové svého života

9. 10. se v Domácím hospici Duha konal opět Den otevřených dveří. A tentokrát byl pojat trochu netradičně. Krom toho, že jsme opět otevřeli k nahlédnutí naše prostory, rozhodli jsme se uspořádat výstavu amatérských fotografií jednoho z našich dlouholetých dobrovolníků. Michal Ludvík, který v minulosti koordinoval uskutečnění většiny dobrovolnických akcí (drakiáda, Den pro rodinu…), započal s prvními fotografickými experimenty už v roce 1997. Byla to ještě doba fotoaparátů na film. Každý snímek byl velmi vzácný, protože na celý film se jich vešlo maximálně 37, někdy 38. Samotný film nebyl levnou záležitostí a vyvolání fotek jakbysmet. Zmáčknutí spouště u fotoaparátu si tedy každý fotograf velmi dobře rozmyslel. Ovšem pokrok zastavit nelze. Na scénu přišly digitální fotoaparáty a mnozí fotografové zpočátku protestovali. Tvrdili, že fotky přestanou být vzácné, protože tam, kde byly dříve necelé čtyři desítky, se objevily stovky, někdy tisíce nových snímků. Obávali se, že kvalita ustoupí kvantitě.

Aniž bychom chtěli rozsuzovat tento dávný spor fotografického světa, mohli jsme během Dne otevřených dveří zjistit, že kvalita fotografií nezávisí na fotoaparátu, ale na člověku, který ho třímá v rukou. Sám Michal Ludvík odmítá hovořit o svých snímcích jako o fotografiích. Nazývá je momentkami. Každý snímek je totiž neopakovatelným momentem v životě. Možná to tak všude nevnímáme. Mnohé staré kostely a katedrály, hrady a zámky, tu stály ještě před naším životem a zůstanou tu i po něm. Fotografie jen těžko zachytí nějakou změnu. Ovšem květ na louce, na který před dvěma měsíci usedla za jasného slunce včela, je už dávno v propasti nicoty historie. Která z těchto momentek je vzácnější? Zachycená pomíjivost, anebo to, co mělo sílu přetrvat staletí?

Digitální fotoaparát nemá možnost nekonečného počtu fotografií. Jen jich má tolik, že to člověku tak připadá. Vlastně je to určitá paralela k životu. Zdravý mladý člověk bude mít před sebou tolik dní plných možností, že se bude cítit nesmrtelný. Má před sebou spoustu „snímků“, které může vytvořit. Řada z nich má svou hloubku. Jiné připomínají automatickou spoušť, která bezmyšlenkovitě snímá vteřinu po vteřině. Onkologicky nemocný pacient ví, že počet momentek jeho života je časově omezený. Každý „snímek“ si velmi dobře promyslí. Chce po sobě zanechat něco, co ho přetrvá a zároveň prožít i neopakovatelné pomíjivé okamžiky. Jeho možnosti jsou však už mnohdy omezené průběhem nemoci. To nás svádí říci, že takový život už nemá smysl. Není to však pravdou. Nejeden pacient svěřil, že během své nemoci zažil nejplnohodnotnější život, protože uskutečnil něco, co ve svém nitru nekonečně dlouho odkládal. Většinou se jednalo o urovnání vztahů s rodinou nebo s přáteli. Sám byl přitom už mnohdy upoután na lůžko a mohl druhého pouze držet za ruku…

A tak jsme si z výstavy mohli odnést i nějaké to zamyšlení. Jsme fotografové svého života. Nezáleží na tom, kolik momentek uděláme. Nezáleží na tom, co vyfotíme a kde. Záleží pouze na hloubce a hodnotě přítomného okamžiku.

 

Za tým domácího hospice

 

Jakub Holman

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.