Podporují nás

Město Hořice Královéhradecký kraj NF AVAST Nadace Agrofert Lesy ČR Biskupství královéhradecké Nadace KB Jistota Domácí hospic Duha Výbor dobré vůle Kubištovy Hořické trubičky - JANKA Nadační fond Pepina Strix Hořice Kimtex Petráčkovy hořické trubičky Město Nová Paka Město Lázně Bělohrad CWS boco Michal Súkup

Jen smrt dokáže tak velké věci

V předvečer první neděle adventní vydechl můj tatínek. Odešel něžně uprostřed celé své rodiny. V okamžik smrti jsem ho držela pevně za ruku, po boku jsem měla svého bratra. Celý rok jsem se modlila za to, abych o tento okamžik nepřišla a mohla být s ním.

Můj tatínek byl člověk cholerický, dominantní, ale pravdivý. Nesnášel lež, přetvářku, křivdu, dokázal se postavit každému, s kým vnitřně nesouhlasil a rád si dal skleničku na kuráž.

Před rokem, na mé padesáté narozeniny, přišla těžká nemoc, rakovina jícnu. Sdělovala jsem mu sama v nemocničním pokoji krutou diagnózu a pravdivě ho informovala o jeho zdravotním stavu. Nádor se nedal operovat. Podstoupil radikální chemoterapii a radioterapii, bojoval statečně o svůj život.

Vozívala jsem ho domů každý týden. Při těch dlouhých cestách autem mi vyprávěl o svém nelehkém dětství, dospívání, o své práci. Poznávala jsem historii našeho rodu, ale především jsem poznávala svého tátu a on svou dceru. Měli jsme dříve mezi sebou velmi komplikovaný vztah.

Nemoc ho proměnila nejen na těle, ale především na duši. Křehnul a stával se hlubším a niternějším. Onkologická léčba na nádor dobře zareagovala a on se mohl po třech měsících vrátit domů. To byla velká radost a sláva. Vrátil se postupně k běžným činnostem. Topil v kotli, štípal dříví, krmil králíky a slepice. Také přivezl domů malá housátka…Byl to prostě jeho život.

Za půl roku nemoc udeřila znovu. Tentokrát bylo jasné, že stav je vážný. Ještě byla šance na malý zákrok v nemocnici, který by zlepšil kvalitu života. Věděla jsem, že pobyt v nemocnici bude pro něho obtížný. Vzala jsem si ho domů. Dostal polohovací lůžko, potřebné léky a výživu. Ale především zažil přijetí u nás doma.

Ty chvíle byly nezapomenutelné. Dívali jsme se z okna na zahradu, sledovali zprávy, povídali si. Taťka poznal mé spolupracovníky z hospice, ale především pochopil službu, kterou vykonáváme. Stávali jsme se spojenci. Tři podstatné věci charakterizují toto období – v začátku nemoci přijal mou pomoc fyzickou, požádal mě o modlitbu a sdělil mi, že pokud to doma nepůjde, přijde zemřít do Hořic.

Zdravotní stav se mírně zlepšil, ale už nedosahoval těch kvalit, které byly po onkologické léčbě. Taťka začal vysílat signály, že mu je sice v Hořicích dobře, ale že chce domů. Ještě jedna epizoda těžké dušnosti ho vrátila na dva dny do nemocnice. Bylo mu jasné, že nemoc nepřemůže. Na větu, kterou mi řekl nikdy v životě nezapomenu: „Zavolej mi kněze, o kterém jsi mi vyprávěla.“ Taťka víru nikdy nepraktikoval. P. Rousek je náš hospicový kaplan, máme spolu dost hlubokých prožitků u lůžek umírajících, ale že přijde jednoho dne také k mému tátovi, to by mě nikdy ani ve snu nenapadlo. Tatínek se v závěru svého života obrátil k Bohu, protože On jediný mu přinesl odpuštění a naději.

V pátek se jeho stav prudce zhoršil, byla u něho mamka, švagrová a můj bratr. Já jsem přijela odpoledne. K večeru se zázračně vylepšil a to už kolem něho byli ti nejbližší – rodina, děti, vnoučata. Kolem deváté večer jsem s ním zůstala sama s bratrem a řekla mu poprvé v životě: „Tati, máme tě rádi“. On se na nás podíval a řekl: „Já vás taky.“ Potom pokojně usnul a já vedle něho.

Druhý den ráno mě poslal zatopit. Pustila jsem slepice na zahradu, díval se na ně z okna. Ještě jsem mu dala výživu, mamka mu namazala záda a šla péct kachnu. Domem se linula vůně dobrého jídla, vůně domova. To byl život, který znal. Přisedla jsem k němu, vzala jeho ruku, přišel k němu bratr. Byli jsme u něho jen my dva, jeho děti. Vydechl něžně, tak za půl hodiny. Zavolali jsme mamku, vnoučata, bylo velké loučení. Taťku jsme oblékli a nechali zazvonit na kostelní zvon. Scházela se široká rodina.

Dali jsme si na jeho počet skleničku, přinesli jeho hudební nástroje – heligonku a pozoun. Rodina stála kolem lůžka. Začala jsem se modlit a děkovat Bohu za tatínkův život, za dar našeho života, za uzdravení ran minulosti. Až do večerních hodin jsme seděli kolem jeho zesnulého těla.

Rozloučení s tatínkem bylo ve čtvrtek 1.11.2016 v kostele sv. Jiljí, ve Křinci, kde žil. Pohřební průvod šel s hudbou městečkem z kostela na hřbitov, kde byl tatínek uložen do hrobu.

Naše doba se honosí tím, že my lidé o smrti a umírání raději nehovoří, já o ní hovořím a píšu už osm let. Smrt předáváme do rukou profesionálů. Asi nikdy v historii lidstva neumíralo tolik lidí v nemocnici jako ve 21 století. Přitom se uvádí, že většina lidí si sice přeje zemřít doma v rodině, ale jen malému procentu se to podaří.

Rodinní příslušníci se často nechávají ochromit strachem, který jim říká, že doprovázení svých blízkých nezvládnou. Spíše se bojí nahlédnout do minulosti svých rodin, bojí se usmíření. Je to tím, že sami postrádají naději. Pokud však udělají osobní zkušenost se smrtí, vstoupí do světa, který popírají, ale který existuje a konfrontuje nás s naší vírou nebo nevírou.

Náš tatínek nežil marně, to co nám v posledních chvílích svého života zanechal, nikdy v nás nezemře, ale bude pokračovat dál.

Jana Sieberová

deda

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.