Jen jeden den...

     Jsou různé dny, týdny, měsíce, roky. Střídá se období klidu a bouří, střídá se radost a smutek. Pondělí tohoto týdne bylo vyjímečné snad pouze tím, že bylo - třináctého.  Od rána zněly zprávy v mém mobilním telefonu, které mile  přinášely vzpomínku...     Já však měla plnou hlavu těch, na které jsem  myslela.  Mladý a nadějný muž, člen Duhy, zkládal své závěrečné zkoušky na VŠ. Uspěl a byl velmi šťastný. Končí mu studijní období a začíná profesní život... Jaký bude? Neví to on a ani já. Naše další nadaná členka byla před závěrečnou státní zkouškou, zatím plná neklidu a stresu. Tiše jsem s ní soucítila...      Pacientka, bojující o každý den svého života, vítala s nadějí své další ráno a vděčně přijímala kontrolu svého zdravotního stavu v nemocnici. Všichni naši nemocní nám totiž dávají opakovaně  velký a nezasloužený dar  - intenzivní poznávání lidského života. Mluví s námi také často o osudu. Mluví s námi také často o Bohu. Chtějí slyšet o naději v těžké nemoci, chtějí být ujištěni nadějí i ve smrti.     V duchu jsem byla také u nemocného, který začíná svůj boj se zákeřnou nemocí a přeji mu poznat onu naději, která je tu také pro něho.  Všichni chceme mít možnost žít s nadějí, protože smutek, který zažene slunce a přivolá mraky někdy odezní. Koloběh života však nejde zastavit ani na ten jeden den. Je tu řád světa, neměnný roky a staletími, je jako příliv a odliv moře.  Také naše bytí zde je věčné opakování. Pochopit to - znamená však jít pod hlubinu svého já a potom se radost, pokoj a klid dostaví...                                                                                        J.S.