Podporují nás

Jeden z mnoha hospicových příběhů o doprovázení

U 58letého muže bylo diagnostikováno onkologické onemocnění (Grawitzův nádor na ledvině) a proveden chirurgický zákrok. Pacient potom chodil na kontroly pravidelně jednou za 3 měsíce. Přibližně rok a půl bylo vše v pořádku, celá rodina se těšila z tatínkova zdraví.

Poté se zjistilo, že se nádor krevní cestou přemístil a lékaři zjistili metastázy na plicích. Lékaři se snažili tyto metastázy léčit chemoterapií. Pacient dojížděl na léčení ambulantně. Začal mít zdravotní potíže, projevující se především dušností. Lékař mu doporučil hospitalizaci v nemocnici, aby jej bylo možné pozorovat, sledovat, jak organismus akceptuje chemoterapii a zvládá další příznaky nemoci. Pacient velmi strádal nejen proto, že byl sám na pokoji a izolovaný od rodiny, ale nelíbil se mu ani přístup zdravotního personálu. Jeho dcera, která je zdravotní sestra, proto požádala onkologa, zda by se mohla o svého otce starat v domácím prostředí a aplikovat mu potřebné léky a infuze, dle svých kompetencí.

Pacient byl moc rád, že je doma se svými blízkými. Starala se o něho celá rodina: manželka i dcera; dvouletý vnuk ho rozptyloval a rozveseloval. Muž měl ještě dva syny, kteří ho po dobu nemoci navštěvovali.

„Vždy to byl velmi houževnatý, asertivní, průbojný, tvrdý chlap“ říká jeho manželka.

Také se snažil podle toho bojovat. Přijímal všechna léčebná opatření se statečností, i když prožíval velmi těžké chvíle – horečky, třesavky, ale hlavně ubíjející dušnost. Rodina také rozpoznávala všechny fáze nemoci a umírání jak popisuje Kiibler-Rossová. Některé chvíle byly bouřlivé, plné hněvu a vzteku. Jiné chvíle byly smutné, projevující se uzavřeností, smutkem, pláčem „Proč já? To se zlepší“. Jindy se rodina snažila chytit jakékoliv naděje a tak sehnali přes syna dobrého léčitele, se kterým byl nemocný v telefonickém kontaktu. Pacient pociťoval zmírnění obtíží po každém telefonickém rozhovoru.

Po skončení předepsané chemoterapie se pacient podrobil novému vyšetření. Bylo mu sděleno, že nález je stejný, možná jen mírně lepší. A tak se znovu podrobil další chemoterapii, kterou už prožíval hůře. Jeho zdravotní problémy nabývaly velkých rozměrů a on cítil, že to bude horší. Byl apatický, uzavřený, chtěl být sám. Jednou k němu přišla dcera a ptala se, proč je tak smutný a těšila ho, že to bude lepší. On jí řekl: ,,Já vím, že to nebude lepší, ale víš co mě trápí? Co bude s vámi, kdo se o vás postará až tady nebudu!“ Dcera si uvědomila, že tatínek už teď uvažuje o jiné dimenzi. Ale nadále ho celá rodina povzbuzovala, živila v něm naději, že to bude dobré, neboť oni sami si to nechtěli připouštět.

Při další RTG kontrole bylo zjištěno, že se nález rapidně zhoršil a že nemá smysl pokračovat v léčbě. Pacient, který byl ve velmi špatném stavu, jelikož se mu k tomu přidružil zápal plic, navštívil místního onkologa. Lékař ho zbavil naděje, když mu sdělil: „No, co si myslíte, to už lepší nebude!“ Pacient byl u tohoto výroku sám, manželka ho čekala na chodbě. Z ordinace vyšel zcela šokován a ochromen, opíral se o zeď, aby mohl vůbec jít. Od této chvíle velmi psychicky strádal; seděl doma, s nikým nechtěl hovořit, neměl chuť na jídlo a navíc mu bylo velmi špatně. Zápal plic ho při této diagnóze dostal na kolena. Dcera s manželkou mu pomáhaly všemi možnými dostupnými prostředky, ale stav se neměnil k lepšímu. Po několika dnech jim řekl: „Odvezte mě prosím do hospice, nebo už to nevydržím“. Vědělo možnosti hospicové péče, rodina s ním také o tom předtím mluvila.

Překročit práh hospice bylo pro všechny stísňující. On se postavil do dveří, vzepřel se v nich a chvíli přemýšlel. Dcera mu mezitím přivezla pojízdné křeslo, neboť jeho dušnost byla velká. On však hrdě přešel práh, že si dojde na pokoj sám. Když se ubytovali, došlo k úlevě na všech stranách, neboť pacientovi se tu moc líbilo. Okamžitě dostal léky k úlevě svých obtíží, léky, které v domácím prostředí nebyly dostupné. Byl spokojený, začal s chutí jíst a pít. Manželka s ním zůstala jako doprovod, ale protože soukromě podnikala, čas od času musela zařídit nezbytné záležitosti. Děti se snažily jezdit každý den. Dcera u něho také občas přespávala, střídala se s maminkou, která si potřebovala odpočinout.

Pacient toto období popisoval slovy: „Konečně jsme si s mamkou udělali dovolenou.

Celý život jsme pracovali bez dovolené, tak si to teď můžeme vynahradit.“ A také si to tak užívali. Byli moc spokojeni, hráli karty, četli si, dívali se na televizi, chodili na terasu, protože bylo krásně a teplo. A úplně nejspokojenější byl, když mu přijelo to nejmilejší sluníčko jeho života, jeho malý vnuk. Vždy se rozběhl k dědečkovi, skočil mu do postele a zavolal: „Miluji Tě, dědečku.“ Spolu si uměli hrát, povídat a zpívat tak, jak to umí jen dědeček a vnuk. Pacient se však stále vyptával na to, kdy půjde domů a kdy bude pokračovat léčba. Paní doktorka mu vysvětlovala, že jeho stav je dekompenzovaný a že nyní to ještě nepůjde. Ponechávala mu naději.

Po 14 dnech pobytu přišlo stádium tápání a on chápal, že už žádná terapie ke zlepšení nepovede. Rodina to věděla, ale nemluvila o tom. On to už věděl taky, ale nedal nic najevo.Už se neptal, kdy se vrátí domů. Týden před smrtí seděl s dcerou na terase a zeptal se jí: „Bolí umírání na plíce?“ Slyšela upřímnou otázku a uvědomila si, že otec chce mluvit otevřeně. Podle toho mu odpověděla: „Ne, to nebolí, nemusíš se bát“. Uviděla úsměv a úlevu v jeho tváři.

Po této rozmluvě se ujala své role paní doktorka, která si promluvila s pacientem o tom, že jeho stav je vážný. Pobyla s pacientem celé dvě hodiny. Když vyšla z pokoje, byla vyčerpaná, ale spokojená. Ponechala pacientovi i naději, že se může stát zázrak. Také ho vybídla k zamyšlení o víře, čímž mu pomohla. Pacient byl sice pokřtěný, ale celý život byl nevěřící.

Během pobytu v hospici o své víře zřejmě velmi uvažoval, ale bylo mu trapné to dát najevo. „Když umírám, nebudu přece tahat pána Boha za paty, to nejde“ h’káva1. Paní doktorka mu pomohla; přivedla mladého faráře, který s pacientem dlouho hovořil. Nabídl mu udělení svátostí (svaté přijímání), svátost nemocných. Pacient na nabídku reagoval tím, že si vše musí ještě rozmyslet. Pan farář o tomto pacientovi prohlásil: „Je to velmi chytrý a hrdý člověk a chce 24 hodin na to, aby přemýšlelo tom, zda si této pocty zaslouží“. Pacient celý den přemýšlelo tom, co ve svém celém životě udělal dobře a co špatně, aby to mohl sdělit při zpovědi před tak posvátnou chvílí.

Sjela se celá rodina, která viděla při této chvíli velký zázrak. Člověk, který nebyl nikdy věřící, tady seděl krásně oblečen, oholen a přes velkou slabost svého těla držel ruce pevně sepjaté a s velkou odevzdaností a pokorou přijímal z rukou kněze všechny svátosti.

Všichni byli šťastni, neboť jeho manželka se celý život za tento obrat modlila. Týden před smrtí šli spolu na mši, kde společně přijali svaté přijímání poprvé a naposledy v jejich životě. Bylo vidět, že to od daného pacienta nebylo jen tak naoko. Potom u pacienta došlo k velké úlevě na těle i na duši. Došlo ke smíření se smrtí.

Pacient začal pospávat, ale až do poslední chvíle svého života byl soběstačný. Když přišla jeho poslední chvíle, upadl do agónie. Manželka a jejich tři děti se sešly u jeho lůžka. Byla to dlouhá chvíle. Sedly si k němu a vyprávěly mu, na co si vzpomněly, ze společného života. Děkovaly mu za výchovu a za vše dobré. Pak se ho snažily propustit z tohoto světa, ale on se k tomu neměl. Dceru napadlo, že by třeba chtěl slyšet svého vnoučka. Zavolala domů a řekla Martínkovi, aby něco řekl dědečkovi. Martínek velmi hlasitě s prozřetelností vykřikl: „Dědečku, miluji tě“. V tu chvíli se pacientova hruď zachvěla. Položily telefon a pak po chvíli pacient opravdu zemřel. Rodina se s ním loučila, objímala a dcera se ho zeptala asi 5 minut poté: Taťko, ty jsi nás slyšel, viď?“ Velké zděšení následovalo, když se pacient po tak dlouhé době zhluboka nadechl a jakoby pokýval hlavou na souhlas. Rodina to pochopila jako projev sounáležitosti a vděku. Byli smutní, ale také velice šťastni, že takto doprovodili svého blízkého, ačkoliv se toho předtím báli.

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.