Jana Sieberová o hospicové péči

Šéfredaktorka měsíčníku litoměřické diecéze Zdislava Jana Michálková natočila v srpnu rozhovor s Janou Sieberovou, který následně vyšel v zářijovém čísle. Nyní byl rozhovor otisknut i v říjnovém čísle měsíčníku královéhradecké diecéze IKD. Přinášíme Vám jeho plné znění. Co Vás přivedlo k zájmu o hospi­covou péči?          Povoláním jsem zdravotní sestra. V roce 1984 jsem nastoupila do ne­mocnice na interní oddělení, kde bylo sedmdesát lůžek a péče o staré a on­kologické pacienty velice špatná. V té době mi bylo devatenáct let a ve mně začala růst touha pečovat o umírají­cí pacienty jinak - jiným způsobem, v jiných podmínkách, s jinými lidmi. Mám však rodinu, která byla u mne vždy na prvním místě a jsem přede­vším matka dvou dětí, nejen zdravotní sestra. Proto budování hospice v Hoři­cích muselo počkat na dobu, kdy děti dorostou. Bylo to ale velmi důležité období, které nás všechny navždy změ­nilo. Musela jsem totiž dozrát nejdříve profesionálně, ale především lidsky. Velmi mě ovlivnil osud mého syna, kte­rý ve svých 14 letech po těžkém úrazu páteře úplně ochrnul. Lékaři nedávali žádnou naději na jeho uzdravení. Já jsem se však naděje nevzdávala a věřila v jeho alespoň částečné vyléčení. Jeden rok trvala intenzivní denní několika­hodinová rehabilitace. Učila jsem ho podruhé chodit, jíst, psát ... Nelze na nic z toho zapomenout. Po roce léčení odešel sám do školy. Tekly mi tenkrát slzy po tváři a cítila jsem hlubokou vděčnost za jeho uzdravení.  Kdy jste si svoje přání začala pl­nit?         V první polovině devadesátých let jsem poznávala hospice z knížek a fil­mů, začala jsem jezdit na přednášky lékařky Marie Svatošové, která v roce 1995 založila v Červeném Kostelci první hospic v České republice. Před třemi lety, když už jsem si myslela, že zhruba všechno teoreticky znám, jsem odjela pracovat jako dobrovolná sestra do hospice v Kostelci, kde jsem měla možnost poznat celou sociologii, celou tu práci i skupinu lidí - sestřičky, léka­ře, ošetřovatelky - která zde pracovala. To byl můj skutečný začátek. Viděla jsem, že hospice opravdu fungují, ale že je těchto zařízení v naší republice pořád málo. Tak jsem se rozhodla s partou nadšenců, kteří se kolem mně vyrojili, hospic před třemi roky začít budovat. Pomocí evropských fondů jsem se snažila získat určitou finanč­ní částku, která by sloužila k úpravě budovy denního stacionáře v Hořicích pro onkologické pacienty, chtěla jsem též začít provozovat domácí hospico­vou službu.  Daří se Vám to?         V té době jsem narazila na to, že domácí hospicová péče není hrazena zdravotní pojišťovnou. Spoléhali jsme na evropské fondy a na to, že nám jejich peníze v začátcích pomohou buď zajistit nákup zdravotnických pomůcek nebo opravu budovy, ale úřady nám tenkrát odpověděly zamí­tavě. Všichni ti, kteří do toho se mnou tehdy, zhruba před třemi lety šli, mě opustili a já zůstala sama. Pracovala jsem dál na oddělení ARO, ale v listopadu 2008, kdy jsem se už nevydržela dívat na skutečný stav umírajících v našich nemocnicích, jsem se rozhodla, že dám výpověď v za­městnání. Můj manžel je chirurgem a do té doby v podstatě neprojevoval o typ domácí hospicové péče žádný zájem. Když ale viděl, jak jsem pro věc nadšená a jak se aktivně snažím psát o hospicích, vzdělávat okolí přednáš­kami a jezdit po odborných seminá­řích, začal mě podporovat. Rozhodli jsme se, že postavíme stanovy občan­ského sdružení, které by si dalo za cíl rozvoj domácí hospicové služby v Ho­řicích a okolí.  Řekněte mi, kdo Vaši vizi podpo­ruje a kdo Vám pomáhá?         Prvním člověkem, který si mě vzal pod ochranu a začal mi konkrétními radami pomáhat, byla MUDr. Marie Svatošová. Začaly jsme spolu hle­dat veškeré možnosti jak vybudovat tuto službu v Hořicích, ovšem stavba takového objektu za miliony korun je v devítitisícovém městě nereálná. Z dostupné literatury a podkladů ev­ropských států jsme se rozhodly pro model, který funguje v Nizozemí, totiž vybudování tří lůžek rodinného typu. Není to tedy zbudování klasického hospice, ale jeho alternativa, která je ekonomicky výhodná pro stát, ale nejvýhodnější je samozřejmě pro ne­mocného, který je doma, ve známém prostředí. Pokud totiž z nějakého dů­vodu rodina péči o nemocného doma nezvládne, chtěli bychom mu nabíd­nout právě rodinný pokoj. Myslím, že by se tento model dal uplatnit v celé České republice a dal by tak možnost dalšího rozvoje stále nedostatečné sítě hospicových lůžek. Velikou oporu mám tady ve svém manželovi, který se stal spoluzaklada­telem hospicového občanského sdru­žení, a musím říci, že i ve svých dě­tech. Podpořil mě místostarosta Hořic Jaroslav Vácha, zdravotní sestra Jar­mila Urbanová a Ilija a Lukáš Kapra­sovi. Společně jsme založili občanské sdružení Duha a jeho základní kámen letos v březnu požehnal biskup králo­véhradecké diecéze Mons. Dominik Duka, OP. V současné době má sdru­žení dvacet členů.  Jaká je aktuální situace?         Od města Hořice jsme získali na patnáct let do pronájmu bývalou bu­dovu infekčního pavilonu městské nemocnice, a to za symbolickou jednu korunu. Město se navíc zavázalo, že po dobu jednoho roku za nás uhradí ná­klady za teplo v tomto objektu. V sou­časné době musíme provést úpravy vnitřních částí budovy tak, aby spl­ňovaly hygienické normy a abychom na základě tohoto posudku získali registraci činnosti domácí hospicové služby u Krajského úřadu v Hradci Králové a mohli zprovoznit kontaktní místo s půjčovnou zdravotních pomů­cek. Zatím jsme na tyto drobné úpravy neměli peníze, protože nečerpáme žádnou státní dotaci a nemáme ani žádné jiné finanční zdroje. Nakonec jsem požádala o příspěvek lékaře, se kterými jsem po dobu své pětadvaceti­leté praxe pracovala. Tatím jsme získali 80 tisíc korun. V současné době peču­jeme o dva nemocné. Je potřeba zmínit výbornou spolupráci s litoměřickým hospicem, který nám pomáhá zapůj­čením zdravotnických pomůcek ze své půjčovny. Do rodiny jezdím podle stavu nemocného, někdy denně, někdy ob den. Jsem jim k dispozici 24 hodin denně. Doufám, že se nám podaří uza­vřít smlouvu s pojišťovnami a do bu­doucna tak budeme mít s hospicovým týmem finanční pokrytí.