Jana Sieberová čtenářům

srdečně Vás zdravím z Dačic, od sester karmelitek, kam jsem se uchýlila k sepsání pokračování druhého dílu knížky Hospic příběh naplněné naděje. Byl to rok, co mi odešel můj tatínek a bude to rok, co odešel pan kardinál Vlk. Hlavně z podnětu pana kardinála, jsem začala psát a splnila tím i jeho přání.

Text, který píšu zde, v klášteře, bude také o jejich doprovázení, ale především bude silným svědectvím zakládání domácích hospiců, a to v době, kdy stále není vytvořená vhodná legislativa a financování tohoto druhu péče je nejisté. Během deseti let vniklo 21 týmů domácích hospiců a další vznikají. Vnímám to jako prorocké znamení doby, které nám sděluje, že tato péče je stále dostupná jen malému procentu umírajících lidí.

Musím říci, že jsem přijela do kláštera unavená, vyčerpaná ze všech podnětů života a služby. Původní záměr byl dva až tři dny spočinout, vyspat se a potom začít psát. Od vybalení kufru jsem však zasedla k počítači a psala, prvních čtrnáct dní dvanáct hodin denně. Nemohla jsem se nijak zastavit, prostě to nešlo. Celý zdejší pobyt vnímám velmi silně ve spojení s panem kardinálem Miloslavem Vlkem, který k sestrám pravidelně jezdil, jejich povolání si vážil a měl je všechny rád. Sám byl velmi pracovitý, často psal do pozdních nočních hodin a tak jsem právě při psaní textu vnímala jeho blízkost, ale také horlivost a pobídku se nezastavovat.

Před rokem, v lednu 2017, začala jeho křížová cesta. V den, kdy mu byla podávána chemoterapie, jsem byla s ním. „Už píšeš druhý díl knížky?“, řekl mi a šibalsky se při tom usmíval. Vím, že mne tato jeho věta dost šokovala. Masírovala jsem jeho bolavá záda a téma psaní knížky mi přišlo jako zcela nevhodné do této situace…Špitla jsem tiše, že nic nepíšu…„Tak už začni Jani, ano? A ta kapitola se bude jmenovat – Doprovázela jsem kardinála. A neplač, tady máš můj kapesník, osuš si slzy a neboj se, vždyť já jdu domů.“

Silně k mému srdci hovoří plodný život modlitby sester karmelitek, který nás, lidi ze světa, vede ke zklidnění a zamyšlení se nad skutečností, kam a jakým způsobem ve svém vlastním životě jdeme. Sestry vydávají silné svědectví víry a ochoty plně následovat Krista. Jejich srdce jsou jemnocitná a laskavá, o tom mne ujišťovaly každodenní úsměvy, pohledy, malá gesta, krásné a líbezné hlasy. Jsou to mimořádné ženy a já jsem hluboce přesvědčena, že jejich pohostinnost, ale především místo hluboké kontemplativní modlitby, tento svět teprve nalezne a ocení. Doba, ve které žijeme, na nás naléhá stále větším množstvím úkolů a aktivit, a ačkoliv se snažíme, aby náš život nebyl tímto rytmem příliš zasažený, jen málo se nám to daří. Děkuji sestrám tímto za možnost pobytu v jejich klidném a harmonickém poutním domě, za možnost sepsat svědectví hospicové služby a dát jej k dispozici tomuto světu.