03. 11. 2009, 09:20
Jak doprovázet těžce nemocného ?
Člověk se dozvěděl, že jeho nemoc je vážná. Sedí či leží před námi. Možná nechce věřit, že se to stalo právě jemu. Je sám. Má strach a touží s někým být. Všechno se najednou mění. Objevilo se spoustu otázek, na které dříve nebyl čas.
Někdy si říká, že to přejde... Někdy mu je všechno jedno. Může rezignovat nebo se hněvat na všechny kolem. Taky chce možná zemřít. Poznává, že má málo času, chtěl by si dát rychle svůj život do pořádku. Tiše trpí. Vy, kteří jste kolem něho, slyšíte jeho volání ?
Nemocný člověk před námi má svůj život. Své kořeny, vztahy, role, úkoly, vlastní způsob vnímání sebe a všeho kolem. Má právo být slyšen...
Těžce nemocný zažívá intenzivní pocit ztráty a izolace. Cítí se vyčerpaný aktivní léčbou. Z prostředí našich nemocných může být ohroženo jeho vědomí vlastní identity ( byl pacientem číslo 12).
Neopouštějte své nemocné a naslouchejte jim ! Důležitým úkolem je smíření. Je třeba si přiznat chyby i úspěchy. Odpustit si a být vděčný. Smíření se týká nemocného, ale i všech, křeří ho na jeho cestě doprovázejí.
Krátkodobé cíle nestanovujeme nemocnému my, ale on sám. Žít navzdory znamená nevzdat se a do poslední chvíle utvářet svůj život. Pomoci nemocnému unést tyto skutečnosti, můžeme svým postojem. Naslouchejme mu pozorně a trpělivě !