Podporují nás

Hospic je vysoká škola moudrosti…

    Paliativní tým musí být k hospicové péči vybaven věcně a personálně, to je podmínka, abychom mohli tuto nelehkou službu vůbec vykonávat. Především ale musí mít velkou psychickou odolnost. Často se nás ptají naši kolegové a kolegyně, které mají své jistoty ve vybavených  nemocnicích, proč to vlastně děláme a co z toho vlastně máme. Považuji to za velmi dobrou otázku.

     Vzhledem k nefinancování tohoto druhu péče zdravotními pojišťovnami, což je další z mnoha úskalí rozvoje DHP, jsme blázni tohoto světa. Pracujeme pro umírající, přesvědčujeme  praktické lékaře, aby naordinovali hlavně léky na bolest, bojujeme  s léčiteli, kteří často na konci života našich pacientů na nich finančně parazitují, usmiřujeme znesvářené rodiny.

      Každý den se vydáváme  do terénu, v zimě, v létě, ve slunci i v dešti. Hledáme místo k zaparkování, v hlavě máme všechny pomůcky, které musíme vtěstnat do naší zdravotnické brašny.

     A co je naší odměnou? Pocit, že jsme nejvíce potřební tam, kde není úplně učesáno a ani poklizeno. Kde je často pláč, smutek a zoufalství, ale i dojemná radost našich pacientů, že jsou na tomto světě ještě o jeden den déle… Že můžou říci svým drahým děkuji, mám tě rád, neodcházej, zůstaň …Kde je tak zvláštní krása a tak něžná něha, jakoby z  jiného světa.

     Setrváváme u lůžka umírajícího nad limit svých pracovních povinností. Proč? Protože naši nemocní nás učí žít, hospic je totiž vysoká škola moudrosti, trpělivosti, pokory a hlavně lásky.

    Kde se takové dílo tvoří a roste, vnímáme také pozitivní proměnu místních obyvatel. Vnímáme lidskou solidaritu a pomoc. Vzniká také potřebné dobrovolnictví převážně z řad mladých lidí. Jsou to jistě nefinanční hodnoty, ale zato hodnoty  trvalého charakteru.

     Postupně se vkořeňujeme s pomocí umírat doma, což před rokem 1950 bývalo naprosto normální, do naší šedivé a unavené společnosti. Zaséváme společnými silami seménko dobrého díla, jehož plány nám otevírají nevídané obzory a jejichž výsledky lze již mírně zahlédnout.

    To je důvod k vděčnosti a k radosti pro všechny, kdo se s hospicovým dílem mohli jakkoli setkat a nějakým způsobem se podílet na jeho rozvoji. A to je také velký důvod vydržet a službu vykonávat dál.  Nemyslíte?

     Vždyť pomůžu-li dnes já, mám větší šanci, že někdo druhý pomůže i mě!   

                           Jana Sieberová  HOS Duha Hořice

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.