Hospic je prostor pro velké maličkosti

Hospicová péče se v posledních letech již dosti etablovala v naší společnosti. Avšak otázky zůstávají. Náš hospicový tým pravidelně vysvětluje význam slov: hospic, hospicová péče, doprovázení pacientů… Pojďme se nad nimi opět pozastavit. Co přináší hospicová péče? Co je doprovázení? Na to nám nejlépe odpoví náš vlastní život. Není snad člověka, který by nepocítil pracovní stres. Neustálý shon a takřka vynucená produktivita jsou něčím, co otupuje naše vnímání okolí. A pak, v určitý moment, už najednou před sebou vidíme pouze to, co je třeba udělat. Vše ostatní se začne nořit do nic neříkající pocitové šedi, i kdyby to byla věc, kterou máme seberaději. Už se moc neusmíváme, a když, tak trpně. Jenomže nic není věčné. Přijde doba, kdy se v tom shonu zastavíme, ať už v pozitivním nebo negativním slova smyslu. Může nás zastavit nemoc anebo se dočkáme vytoužené dovolené. Dovolená nemusí nutně znamenat moře nebo francouzské hrady a zámky. Stačí i víkend s přáteli, dobré jídlo a pití, hry, turistika… věci, co vlastně ani nejsou moc drahé finančně. Někdy to jsou vyloženě maličkosti. Ale znamenají úlevu pro lidskou duši, tělo i psychiku. A tím se stávají velkými. A co je to hospic? Hospic je takový prostor pro tyto velké maličkosti. Nebudeme říkat místo, protože hospicová péče a doprovázení probíhá úspěšně i doma. Probíhá i v parku, kam dobrovolník dovezl jednoho z pacientů, aby mohli strávit nějaký čas mimo zdi… Maličkosti pacienti obzvláště vnímají. Zatímco my lajeme na přílišné horko nebo přílišnou zimu, pacient vnímá stejně krásně slunce i kapky deště, které stékají po okně. Někdo by snad mohl namítnout, že je to pouze omezeným časem života, který má umírající. A že to s hospicovou službou nemá nic společného. Ano, umírající má před sebou jen málo času. Všímá si maličkostí světa, protože ví, že je to naposledy. Ale je to i cosi navíc. Aby pacient dokázal vnímat maličkosti, potřebuje „dovolenou“. Aby netrpěl fyzickou, psychickou a duševní bolestí. Od té fyzické uleví zdravotní pomůcky a patřičné léky. Psychická a duševní oblast jsou věcí náročnější. Každý pacient si v nitru nese určité touhy a přání. Někdy to jsou dlouholetá zranění z minulosti, nejčastěji v rodinných vztazích. Cítí potřebu se smířit. Někdo chce pouze navštívit určité místo… Někteří pacienti cítí duchovní potřeby. Netýká se to pouze doby před smrtí. Mnozí je cítili už dříve, ovšem báli se je veřejně vyjevit, ze strachu: Co by tomu řekl manžel/ka, děti, společnost…? Jakákoliv nenaplněná vnitřní touha se pak stává zdrojem neklidu. Fyzická bolest se stává zdrojem neklidu. Pokud je neklid odstraněn, pacient může opět zažívat pocity radosti a štěstí a dokáže se i smířit s nevyhnutelným. K tomu je však zapotřebí více než léků nebo zdravotních pomůcek. Každý doprovázející musí přinést absolutní otevřenost a přistoupit k pacientovi s maximální úctou a pokorou. Protože jen takovému člověku věnuje pacient svoji důvěru. Bez této důvěry by nikdy nebylo naplněno poslání hospicové péče. Přinést pacientovi vnitřní klid, dopřát mu „dovolenou“ plnou velkých maličkostí.   Za tým domácího hospice,   Jakub Holman