Hospic je běh na dlouhodobou trať...

Dne 14.6.-15.6. 2017 jsem navštívila na pozvání Domácího hospice sv. Veroniky České Budějovice, kde se uskutečnila přednáška o domácí hospicové péči. Když jsem se připravovala na tuto cestu, přišla mi poštou od MUDr. Ratajové knížka Náš kardinál, jihočeské vzpomínky na Miloslava Vlka. Byl to jistě pozdrav z nebe od pana kardinála a ujištění, že mne doprovází po místech, které měl tak rád, kde žil, studoval a působil. Proto jsem krátce po svém příjezdu navštívila katedrálu, kde byl pan kardinál vysvěcen na biskupa. Přednášky se zúčastnili krom jiných zaměstnanci, dobrovolníci, sympatizanti domácího hospice sv. Veroniky v Českých Budějovicích, sv. Kleofáše v Třeboni a lůžkového hospice sv. Jana N. Neumana v Prachaticích, v čele s panem ředitelem Robertem Hunešem. Svědectví z postupného mého dozrávání k rozhodnutí věnovat se umírajícím lidem, zkušenosti z doprovázení, vytvořilo hlubokou atmosféru lidské sounáležitosti s utrpením lidí na konci života. Posluchači se zapojili do následné diskuse, v které se mohla rozvinout celá tato problematika. Vytvořila se krásná atmosféra lásky a naděje. Setkání pokračovalo dál na poutním místě Lomeček, kde nás velmi vřele přivítaly sestry z Kongregace Šedých sester III. Řádu sv. Františka. I toto je místo, kam jezdíval pravidelně a velmi rád pan kardinál Vlk. Právě v jeho odkazu jsme velmi rychle vytvořili společenství vskutku rodinné. Sdíleli se zkušenosti z doprovázení, těžkosti při zajišťování finančních prostředků na službu, hovořili jsme o našem rozhodnutí vykonávat hospicovou péči. Velmi často cestuji po naší krásné vlasti a potkávám další bratry a sestry, kteří se chtějí zapojit do hospicové služby. Vyprávějí mi o svých rozhodnutích opustit nemocnici, o strachu, zda vydrží, o nepochopení okolí, o společnosti, která smrt vytěsňuje a schovává. Ověřují si, zda je toto rozhodnutí správné. Myslím si, že je dobré na toto povolání odpovědět, pokud se v srdci opakovaně objevuje, roste a žádá naši odpověď. Ale až čas prověří, zda je to místo, kde máme být. Abychom vydrželi tuto službu vykonávat dlouhodobě, je třeba pracovat na svém nitru, na svých vztazích, které je třeba kultivovat a rozvíjet, na osobním vztahu s Bohem. Musíme také mít týmového ducha, protože ve zdravém společenství je možné se opřít jeden o druhého. Je ale velmi potřebné dodržovat dobu odpočinku a vědět, kde obnovit své síly. Zvlášť počátky hospice potřebují mnoho vnitřních sil na rozjezd zdravotnického zařízení, ale doporučuji s nimi hospodařit úměrně, protože hospic je běh na dlouhodobou trať. Společenství, které jsme mezi sebou vytvořili velmi rychle, bylo hluboké, radostné, povzbuzující. Hovořili jsme jako přátelé, kteří se dlouho znají a mají radost, že se můžou setkat. Děkuji Vám za toto pozvání. Děkuji především za Vaší službu, lásku a naslouchání těm, kteří odcházejí z tohoto světa, za jejich doprovázení. Jsem šťastná, že oblast jižních Čech má dostupnou paliativní péči. Vím, že zažíváte jisté nepochopení, nespolupráci a nezájem ze stran zdravotníků a společnosti. Vím, že i mezi námi, v našich týmech, občas vznikají třenice. Ale nebojte se a vytrvejte! Každá krize ať se stane odrazovým můstkem a potřebnou silou jít dál. Naši umírající nás potřebují, nás, zdravé lidi. Potřebují naši lásku a blízkost. Ale i tento uspěchaný svět potřebuje odhodlané lidi, kteří ho dokáží proměňovat. Jana Sieberová