Podporují nás

Město Hořice Královéhradecký kraj NF AVAST Nadace Agrofert Lesy ČR Biskupství královéhradecké Nadace KB Jistota Domácí hospic Duha Výbor dobré vůle Kubištovy Hořické trubičky - JANKA Nadační fond Pepina Strix Hořice Kimtex Petráčkovy hořické trubičky Město Nová Paka Město Lázně Bělohrad CWS boco Michal Súkup

Doprovázení

Kdy přijde smrt a jak vůbec zemřeme? Kdo v okamžiku smrti bude vedle nás? Intuitivně se smrti bojíme, protože někde uvnitř sebe cítíme, že do našeho života nepatří. Smrt je tajemství a většinu lidí děsí, proto tuto myšlenku v sobě zaháníme. Umírání nepatří k věcem, o kterých se ve společnosti hovoří. Nemocní nejsou na svou smrt připravováni a ani rodiny nejsou většinově podporovány v péči o své umírající blízké. Nicméně smrt se týká každého člověka z hlediska existenciálního. V době prožívání těžké nemoci nebo ve stáří, však nad těmito otázkami alespoň někdy přemýšlíme.

„Vím, že je smrt přede mnou“, řekl mi tiše jeden můj pacient. „Nemůžu před ní zavírat oči. Doufal jsem, že se má nemoc vyléčí. Ale až teď jsem pochopil, že umírám. Myslíte si, že se můžu sejít se svou matkou a bratrem? Oba jsem měl tolik rád.“. „Věřím, že se s nimi setkáte. Věřím, že po smrti život pokračuje dál“, odpověděla jsem já. „Děkuji, vaše slova jsou pro mě důležitá.“ V pokoji panovalo posvátné ticho. Byla mezi námi velmi důvěrná atmosféra, vždyť jsme se setkávali téměř každý den už tři měsíce. Nemocnému najednou vytryskly slzy z očí. Otočil hlavu a podíval se z okna ven. Jeho gesto mi říkalo: „Venku je život, zatímco já se připravuji na svou smrt.“ Zemřel druhý den v přítomnosti svých blízkých, které měl tolik rád.

 

Samota

Naše společnost se příliš nevěnuje posledním věcem člověka, je zaměřena spíše na výkon, na mnoho aktivit, neumí dobře reagovat na potřeby umírajících, odsouvá je a schovává za plenty do nemocnic. Jen malé procento umírajících lidí zůstává doma, ve svém přirozeném prostředí. Každý člověk, zvlášť těžce nemocný, potřebuje fyzickou blízkost, dotyk, pohled očí, gesto, které říká, že je milovaný a cenný. A v době umírání potřebujeme bez rozdílu všichni naději a ujištění, že náš život smrtí nekončí, ale pokračuje dál.

Člověk se cítí tváří v tvář blížící se smrti osamocen. Potřebuje průvodce, který půjde v době umírání s ním. Každý z nás je stvořen pro vztahy a zvlášť v období umírání nechceme být sami. Toužíme být užitečnými, potřebujeme mít kolem sebe rodinu či přátele. Přejeme si, aby nás někdo miloval a také naší lásku přijímal. Pokud člověk nemá rodinu, nebo má narušené osobní vztahy, prožívá silnou tíseň. V takové situaci se projevuje „krutá vnitřní bolest “. Touha sdílet s druhým člověkem to, co zrovna prožívám, vyjadřuje naši identitu.

Strach

Na strach a také na otevřený či skrytý boj se smrtí, neexistuje žádný vhodný lék. Nicméně každý z umírajících lidí potřebuje vnímat, že je milovaný a cenný i ve fyzickém omezení, které sebou těžká nemoc přináší. Pokud tuto hlubokou potřebu nenaplní rodina, nastupuje zde role hospicových týmů lůžkových, či domácích. Hospicová péče garantuje respekt k důstojnosti lidské osoby v závěru života, bez fyzického utrpení a samoty. Pokud se před nemocným rozvine tato perspektiva – úzkost a strach je odstraněn.

Naděje

Každý člověk má v sobě vtisknutou touhu po věčnosti, zvlášť na konci života je tato touha tak patrná. Proto je podstatná duchovní péče a doprovázení nemocných a umírajících lidí. Pokud člověk nemá víru, že život pokračuje po smrti, cítí se osamocený, bezmocný, zoufalý. Na tyto bolesti je jediný lék – naděje, která se rodí právě v okamžicích smrti. Ale má nemocný člověk kolem sebe lidi plné naděje?

Naši nemocní jsou většinově s těmito otázkami sami. Často se potýkají s pocitem nevyrovnané a neodpuštěné viny ve vztazích se svými blízkými. Chybí jim naslouchající a chápající bytost, po které velmi touží. Chybí jim atmosféra důvěry, kde se rodí přátelství a porozumění, kde může dojít k odpuštění. Až tehdy se jejich nitro uklidní…

V době umírání se vracíme do dětského věku. Je pro nás podstatné laskavé prostředí, dotyk, něžné slovo, porozumění beze slov. Potřebujeme bezpečí a lásku. Pokud tato základní existenční potřeba není naplňovaná, dochází k výraznému neklidu, úzkosti a strachu. Člověk není suverénním pánem svého života, je zasazen do sociálních kontextů, které ho ovlivňují zvlášť v závěrečném období života.

Jana Sieberová

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.