Domácí zdravotní péče v USA

       Paní Zuzana Potencová je sympatizantkou o.s. Duha,  i když žije trvale v USA.  Navštívila Centrum domácí hospicové péče v Hořicích, vyslechla všechna úskalí rozvoje této služby v ČR a zaslala nám svou osobní zkušenost, za kterou jí velice děkujeme.

Moje zkušenost se zdravotní domácí péčí v USA 

      V roce 1990 můj manžel po čtyřletém boji s rakovinou ochrnul na obě nohy a byl odkázán na invalidní vozík. Přestože jsem měla dvě malé děti, snažila jsem se za pomoci rodičů se o něj starat doma. Nemocnice, ve které se léčil byla dobře vybavena zdravotním personálem, který poskytoval domácí péči pacientům, kteří nepotřebovali být hospitalizováni. Služby, na které nemocnice neměla externí pracovníky byly zprostředkovány přes agenturu, která zařizovala domácí péči prostřednictvím zdravotních sester a pečovatelek. Vše bylo placeno zdravotní pojišťovnou. Nemocniční lékař měl nad veškerou péčí kontrolu, určoval druh léčby a spolupracoval s vedoucí sestrou, která koordinovala péči prováděnou v bytě pacienta včetně odběru krve, podávání léků, ošetřování ran po operaci a rehabilitace. Od agentury jsme měli propůjčenou polohovací postel, invalidní vozík, kyslíkovou bombu a další menší pomůcky. Tato domácí péče trvala v případě mého manžela několik měsíců a zahrnovala i psychickou podporu sociální pracovnice, která se věnovala i našim dcerám se kterými probírala jejich obavy z tatínkovi nemoci a strach z jeho možné smrti. Myslím, že fakt, že se toto dělo v domácím prostředí umožnilo i malým dětem být otevřenější a lépe přijmout nabídnutou pomoc.       Během posledních pár týdnů manželova života byla potřeba častějších dávek léků proti bolesti a zdravotní sestra mě naučila, jak je manželovi píchat. Byly mně předány injekční stříkačky a zásoba léků na několik dní. Hlavní sestry z nemocnice byly k dispozici 24 hodin denně ke konzultaci jakéhokoliv problému. Byli to "andělé," jejichž služba byla pro mne neocenitelná. S jednou z nich jsem byla v telefonním spojeni v momentě, kdy manžel vydechl naposledy. Její psychická podpora byla nenahraditelná.       Poslední měsíce manželova života byly samozřejmě obtížné a smutné pro nás všechny, ale možnost jeho setrvání s námi až do konce je něco, co se nedá ničím nahradit. Manžel se do konce života radoval s rodinou a měl okolo sebe milované dcery. Ony na druhou stranu měly možnost se s ním pomalu loučit a vidět jeho odchod přirozeným způsobem a ne se jenom divit nad jeho zmizením. Manžel byl neobyčejně statečný v jeho boji s touto nemocí, zdálo se i vyrovnaný s ní a nastávajícím koncem, myslím částečně i díky tomu, že mohl setrvat doma v milujícím prostředí.                                                                              Zuzana Potencová