Podporují nás

Město Hořice Královéhradecký kraj NF AVAST Nadace Agrofert Lesy ČR Biskupství královéhradecké Nadace KB Jistota Domácí hospic Duha Výbor dobré vůle Kubištovy Hořické trubičky - JANKA Nadační fond Pepina Strix Hořice Kimtex Petráčkovy hořické trubičky Město Nová Paka Město Lázně Bělohrad CWS boco Michal Súkup

Domácí hospicová péče v ČR

       Se smrtí a s umíráním se setkáváme každý den a už jsme si na ně zvykli. Stačí si zapnout televizi, jít do kina,  zahrát si akční počítačovou hru. Na rozdíl od skutečného života je toto  téma v zábavních programech velmi oblíbené, virtuální smrt a umírání na obrazovce se dají ovládat dálkovým ovladačem.

         Naproti tomu setkávání se skutečným koncem lidského  života nevidíme tak  často. V autě občas mineme zakrytá těla z dopravní nehody. Přestože jde jen o okamžik, a místo neštěstí se rychle vzdaluje, odvážíme si sebou zvláštní pocit pocházející z přímého kontaktu s koncem lidského života. Nepříjemně připomene něco, co raději rychle potlačíme.

          Pokud však žijeme dostatečně dlouho, jsme zákonitě svědky situací, které se potlačit nedají. Jde o odchod blízkých lidí, který nám připomene konečnost vlastního života. Přinutí nás zamýšlet se tímto tématem a často zjišťujeme, že nejsme připraveni. Situace blížící se smrti milovaného člověka je vnímána jako hrozná a zatěžkávací zkouška. Je tím těžší, čím je větší citový vztah k umírajícímu a čím méně víme o tom, co nás na této cestě čeká. 

        Platí zde však pravidlo, které dnes a denně potvrzuje praxe hospicového hnutí. Doprovázení blízkých lidí na konci života je nejen službou pro ně, ale neméně i službou doprovázejícím. Každý kdo touto zkouškou prošel, určitě získal i  něco pozitivního. Pozitivní zkušenost je však podmíněna fungujícím systémem služeb, které zajišťují, že konec života nemusí být charakterizován blížící se smrtí, ale naopak životem až do konce. 

         Žijeme v době, kdy odcházející nemusí zbytečně trpět, přesto se tak často děje. Přitom technické řešení už máme po ruce, problém je však v organizaci zdravotní péče a příčinou je nedostatečná pozornost věnovaná potřebám pacientů v preterminálních a terminálních stavech. Posláním nemocnic je uzdravení pacientů s primárním cílem zachování jejich života. Celý systém je podřízen tomuto úkolu, který je nepochybně správný a pro většinu pacientů i dosažitelný. Jeho nedostatky se projeví v případě, že život přes všechnu snahu zachránit nelze a umírající pacient se stává chybou v systému, prohrou lékaře bojujícího o jeho život. Daní za to jsou neodpovídající podmínky, které provázejí umírajícího, přestože panuje obecný názor, že o tak těžce nemocného je přece nejlépe postaráno v nemocnici. Na nemocničním lůžku je obvykle postaráno o tišení fyzického utrpení, horší je to s péčí o duchovní potřeby pacienta a obvykle zcela chybí péče o rodinné příslušníky a pozůstalé. 

         Domácí prostředí je naprosto vhodné pro odchod ze života, především pro kontakt s rodinou, předpokladem jsou  však dostupné zdravotnické služby. Zde však nacházíme závažný nedostatek, který v praxi vede ke zbytečnému utrpení pacientů  i jejich blízkých, kteří se na péči podílejí. Praktičtí lékaři, kteří pak péči o pacienty přebírají nejsou obvykle odborníky na paliativní medicínu. Podle nepotvrzených informací lékařů zabývajících se paliativní péčí si až 40 % praktických lékařů nevyzvedlo recepty pro předepisování opiátů, přestože léčí umírající pacienty. Tristní situaci v této oblasti v ČR dokládá statistika o nízké spotřebě opiátů v kontrastu s vysokým počtem indikovaných pacientů. 

          Je možno konstatovat, že přes upřímnou snahu mnohých lékařů a zdravotníků, nebyla dosud v naší republice péče o pacienty v terminálních stavech dostatečně vyřešena. Téma konce života se však opakovaně vrací do celé společnosti a přestává být tabu. Již víme, že od počátku devadesátých let se v naší republice rozvíjí hospicové hnutí sdružující všechny, kteří věří, že život má svou hodnotu bez ohledu na to, kolik ho ještě zbývá. Cílem tohoto hnutí je vytvoření podmínek pro udržení kvality života i na jeho konci. Není to jen úkol pro zdravotníky, hospicové téma je celospolečenské.

        Současná hospicová péče navazuje na tradici klášterních útulků. Dnešní název hospic pochází z latinského hospes, které označovalo hosta ale i hostinského. Tyto útulky založila poprvé paní Jeanne Garnier, která je založila v roce 1842 v Lyonu ve Francii. Irské charitativní sestry otevřely v Dublinu ženský hospic v roce 1879 a v Londýně útulek sv. Josefa v roce 1905. První moderní hospic, který nese jméno sv. Kryštofa vznikl z iniciativy Cecilly Saudersové opět v Londýně v roce 1969. Stal se příkladem pro mnoho obdobných zařízení, kterých je v současné době více než 2000. 

     Rozvoj hospicové péče v ČR byl nastartován v rámci změn, které v českém zdravotnictví probíhaly od začátku devadesátých let. Výsledkem této snahy je postupné zbudování 13 lůžkových hospiců. První  modelové zařízení vzniklo v Červeném Kostelci u  Náchoda. MZ poskytlo v letech 1994 a 1995 částku přibližně 20 milionů korun investičních dotací Diecézní charitě v Hradci Králové, která se stala zřizovatelem prvního hospice v ČR. Dá se říci, že tento hospic splnil v ČR roli, kterou v mateřské zemi hospicové péče ve Velké Británii sehrál hospic sv. Kryštofa v Londýně. 

     Do jisté míry předznamenal nejčastější formu hospicového zařízení u nás. Jeho společnými znaky jsou :

  • – hospic je nestátním lůžkovým zařízením, které poskytuje hospicovou péči definovanou vzákoně o zdravotní péči,
  • – všechny hospice mají navázány smlouvy o hrazení zdravotní péče se zdravotními pojišťovnami,
  • – péče vhospici je zásadně multidisciplinární a týmová,
  • – počínaje projektem a konče denním programem respektuje hospic specifické potřeby člověka stojícího na konci života,
  • – normou vhospici je vysoký technický standard vybavení a poskytování péče,
  • – při péči o klienta hospic počítá súčastí blízkých osob a naopak hospic poskytuje péči doprovázejícím a pozůstalým,
  • – při hospici působí sbor dobrovolníků, kteří představují potřebný spojovací článek mezi hospicem a celou společností.

     Podle zahraničních zkušeností je optimální počet hospicových lůžek 3,5 až 5 na 100 000 obyvatel. I při započtení nově vznikajících lůžek v Chrudimi bude současná kapacita hospicových lůžek v ČR dosahovat přibližně 60 % minimální potřeby v ČR. Jak všichni dobře víme, hospicová péče je tedy žádaná a  stále  ve zdravotnickém systému chybí dost velký počet lůžkových zařízeních tohoto typu. Přitom patříme mezi země s s velkým výskytem rakoviny, za námi se řadí Estonko, Maďarsko, Uruguay. Financování provozních nákladů hospiců je  vícezdrojové. V našich podmínkách tvoří platby zdravotních pojišťoven zpravidla 50 – 60 % celkových nákladů. Zbytek je pokrýván dotacemi zřizovatele, jiných orgánů, např. dotace Ministerstva práce a sociálních věcí, prostředky z nadací, příp. výnosy z vlastní hospodářské činnosti. Stavba dnešního hospice představuje částku 100 milionů korun. V malých městech je to naprosto nereálná představa. Jak tady ale zajistit dostupnost této tak potřebné a žádané služby?

         Jak z předešlého vyplynulo, snažíme se o doplnění nedostatečné sítě lůžkových hospiců a zajištění dostupnosti kvalitní hospicové péče v tomto východočeském  regionu. Dovolte nám prosím, blíže Vás seznámit s projektem „DOMÁCÍ HOSPIC“.

       Jsme Hospicové občanské sdružení Duha, zaregistrované na MV, IČO 26561433, se sídlem ČSA 1815, 508 01 Hořice. Hlavním cílem sdružení je podpora péče hospicového typu. Sdružení usiluje o  zajištění kvalifikované pomoci nemocným s pokročilým onkologickým onemocněním a umírajícím v posledních dnech jejich života. 

         Od města Hořice jsme získali  do patnáctiletého pronájmu budovu v areálu Městské nemocnice v Hořicích. Chceme zkombinovat centrum domácí hospicové péče s půjčovnou pomůcek a v další etapě zbudovat 2 – 3 rodinné pokoje. Chceme též vytvářet zázemí pro dobrovolníky a umožnit komplexní hospicovou péči většině nemocných v preterminálním a terminálním stádiu nemoci, aniž by byli vytrženi z prostředí, kde dosud žili. 

       Rodinný pokoj v hospicové péči by nebyl zdravotnickým zařízením, ale přechodným bydlištěm většinou onkologického pacienta v situaci, kdy není nutná hospitalizace ve zdravotnickém zařízení a domácí péče by byla plně dostačující, avšak není možná např. z důvodů : – byt pacienta je konstrukčně a hygienicky nevyhovující,

  • – rodina není schopna zajistit 24 hod.dohled na pacienta doma
  • – byt pacienta je špatně dostupný ( hory, samota)
  • – osamělý pacient, není kdo by zajistil 24 hod. dohled na pacienta doma.

       Rodinné pokoje pro terminální pacienty se v zahraničí nejvíce osvědčily v malých městech, příliš vzdálených od nejbližšího lůžkového hospice. Vznikají v návaznosti na domácí hospicovou péči ( ta je specializovaným zdravotnickým zařízením) a fungují stejně, jako by byl pacient doma. Je mu hospicovým týmem ( lékař, sestra, ošetřovatelky, psycholog, duchovní, pečovatelky) poskytována naprosto stejná péče, avšak v náhradním bytě, který je potřebám nemocného ideálně přizpůsoben, vybaven polohovacím lůžkem, antidekubitní matrací, kyslíkovým přístrojem a všemi ostatními dostupnými pomůckami. 

      V první fázi v prostorách pavilonu nemocnice po nutných stavebních úpravách vznikne kontaktní místo domácí hospicové péče s půjčovnou zdravotnických pomůcek. V další fázi bychom se chtěli pokusit o zbudování 2 – 3 rodinných pokojů.

       Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem žádáme příslušná ministerstva o přidělení státní dotace. Se žádostí o finanční podporu se obracíme na jiné příslušné orgány a instituce, na drobné dárce  a dobrovolníky. Věříme, že se nám v Hořicích podaří vybudovat Centrum domácí hospicové péče, které by bylo vzorem pro ostatní města v celé České republice. 

       Ze zkušeností ve vyspělých zemích víme, že domácí péče je mnohem více ceněna a podporována. Zajišťuje všechnu potřebnou ošetřovatelskou péči a dá pacientovi jistotu, že při náhlém zhoršení zdravotního stavu nezůstane osamocen, případně odkázán jen na bezmocné členy rodiny. 

      Přednosti domácí péče pro nemocného znamenají, že zůstává ve svém a mezi svými, není vytržen ze svého prostředí. Zůstává to, co ho doma těší, pro zachování důvěry a lidské blízkosti jsou doma lepší předpoklady. Odpadne obava, jak obstojí v cizím prostředí, zejména ve stavu jakési bezmocnosti. Stýká se se zdravými lidmi, není tedy jenom mezi nemocnými nebo jen starými.

       Těžká nemoc, která směřuje ke smrti je prožívána doma , nemocný má tak šanci, že si dotvoří vztahy k ostatním, tyto vztahy nijak  nepřeruší ani nenaruší. 

      Závěrem je nutno shrnout zásady domácího hospicového týmu :

  • pečovat o nemocného po stránce fyzické
  • doprovázet ho na jeho cestě
  • pomoci nelézt smysl vjeho situaci
  • pomáhat rodině, aby vydržela dlouhodobou námahu. 

Jak je tedy naše sdružení daleko? 

  1. získali jsme do 15 letého pronájmu vhodnou budovu za symbolické nájemné
  2. začínáme s drobnými stavebními úpravami tak, abychom splnili požadavky hygienické služby
  3. po nezbytných úpravách zaregistrujeme tuto domácí hospicovou péči s půjčovnou pomůcek jako nestátní zdravotnické zařízení
  4. po registraci na krajském úřadě se pokusíme získat smlouvu se zdravotními pojišťovnami
  5. další rozvoj bude odvislý od finančních prostředků – postupně vybavíme půjčovnu zdravotních pomůcek – vybavená skládací postel s antidekubitní matrací stojí kolem 50 000 Kč, kyslíkový přístroj 30 000 Kč, dávkovač na aplikaci analgetik 30 000 Kč apod.
  6. přestavbu a úpravu pronajaté budovy ke zřízení rodinných pokojů včetně vybavení odhadujeme na 15 mil. Kč  

Musíte být přihlášeni k přidávání komentářů. Přihlašovací jméno a heslo obdržíte na Váš mail. Žádosti o přístup na web posílejte na adresu uvedenou v kontaktech. Děkujeme za Vaše příspěvky.