Dívám se srdcem...

Doprovázím nemocné a jejich blízké závěrečnou fází nemoci, končící smrtí. Vstupuji do tohoto citlivého úseku jejich života a sdílím s nimi poslední týdny a dny. Příběh každého pacienta je jedinečný a silný. Mám dobře v paměti všechny vzácné okamžiky, které jsem s nimi prožila. Mám ve svém srdci uložený kousek každého z nich. Nemocný člověk, pokud prošel těžkou nemocí, podstoupil radikální operace, dlouhé a náročné onkologické léčení a jeho nemoc nevedla k vyléčení, poznává, že jeho čas je ohraničen. Tváří tvář smrti se mění a mění se i jeho blízcí. Často vidím v očích rodinných příslušníků strach, který je tak ochromuje. Vzpomínám si na manžela, který prožíval veškeré léčení své manželky s pokročilou rakovinou tlustého střeva s nadějí na úplné vyléčení. Její nemoc však postupovala velice rychle. Manžel prožíval obrovský hněv na lékaře, kteří nedokázali ženu vyléčit. Toto období bylo pro něho nesnesitelné a předzvěst smrti s ním velice otřásala. Manželka cítila manželův strach z blížícího se konce. Byla to však ona, která mu dodávala sílu.  Když došlo k přijetí této skutečnosti, nastala doba bilancování jejich společného života. Často jsem pak nacházela oba manžele, jak listují v albech plných fotografií a vzpomínají na všechna období společného života. Dokázali se dotknout i bolestivých událostí, které prožívá každý manželský pár. Dokázali si vzájemně odpustit.  Bylo to období čisté lásky a něhy, do kterého jsem vstupovala i já. Vcházím do tohoto tajemného a výsadního prostoru, kterému se říká umírání, velice pokorně. I když se vám zdá, že člověk tak změněný těžkou nemocí je pouhý stín, může nás velice obdarovat. Je stále živý a schopný milovat. Musí však cítit, že ho přijímáme jako stále živého člověka. Pokud si toto uvědomíme a přijmeme tento fakt, můžeme prožívat zvláštní pokoj a radost z okamžiků nesmírně silných. Často se mi pokládá stejná otázka: “Jak to můžeš vydržet, dívat se smrti do očí?“ Pokud však dokážu zmírňovat bolest, dušnost a ostatní symptomy nádorového onemocnění, silně vnímám ve zničeném těle muže či ženu, kteří i ve stavu nejvyšší slabosti plně žijí a milují. Velmi mladá žena, která se dlouhou dobu léčila s pokročilou rakovinou a mnohočetnými metastázami v mozku mi poprvé podává ruku. Nemoc ji ochromila natolik, že přestala chodit. Díváme se jedna druhé do očí. Usmívá se na mne, ačkoli má krutou bolest. Přivolávám lékaře, který nastavuje nutnou paliativní léčbu všech pokročilých symptomů. Je tak něžná a velmi krásná, i když vnímám proměnu následkem těžké nemoci. V době kdy fyzický vzhled se stal životní hodnotou a časopisy jsou plné zaručených receptů na prodloužení věčného mládí, vidím skutečnou a velmi intenzivní vnitřní krásu, která vyzařuje z této ženy. Tiše poslouchám vyprávění o životě s rakovinou, o tom, jak lze vychovávat dcery, přestože je jejich otec opustil. Obdivuji její schopnost vyrovnat se se ztrátou soběstačnosti. Obdivuji její chuť žít plně každý den. Na pravdu o svém zdravotním stavu mají právo jak nemocní, tak jejich blízcí. Často se ale stává, že se rodina uchyluje k přetvářce, která vzájemné vztahy pokřivuje a kalí.  Je však naprosto zásadní, aby nemocný a jeho rodina udržovali vztahy průhledné. Lež zvyšuje osamocení a nemocný, který je velice vnímavý, přetvářku rychle postřehne. Na konci života dochází k prohloubení niternosti a potřeba pravdy patří k duchovnímu rozměru každé lidské bytosti. Je velice důležité, aby jedni i druzí si dokázali vyjasnit věci před odchodem z tohoto světa. „Ona umře“, pláče manžel nemocné ženy brzy ráno v hospici. „Včera mi řekli na onkologii pravdu o jejím zdravotním stavu“. Jenom tiše poslouchám a nechávám proudy slz odplavit tu největší bolest. Po chvíli mi vypráví o svém strachu, o tom, že neví, jak se má k ženě chovat. Snažím se mu dodat odvahu, aby se choval k ženě jako před tím, než se dozvěděl, že se nemoc nedá již léčit. Aby jí dál miloval. Je nesmírně důležité, abychom se dokázali odkrýt takoví, jací jsme. Tento postoj pravdy, ačkoliv je pro nás velice bolestivý, nás vyvede z izolace, kterou zažíváme s utrpením spojeným s odchodem svého blízkého. Pokud nemocný pochopí, že ho neopustíme a budeme při něm stát, je to pro něho velmi důležité ujištění. Proto je v hospicové péči tak zásadní, aby člověk, který odchází, poznal, že v okamžiku smrti nebude sám. „V noci se manžel vzbudil sestřičko, nedokázal však mluvit a tak jsem si k němu lehla do té polohovacím postele. Vyprávěla jsem mu o tom, co jsme společně prožili a děkovala mu za celý život. Usmál se na mne a krásně usnul.“ Takto se loučila žena se svým milovaným mužem. Přes všechno utrpení ho doprovázela až do konce, do jeho posledního vydechnutí a on odešel velice klidně a především nebyl sám. Byl to poslední projev její velké lásky. Doprovázet umírající tedy znamená pro mne plně žít s nemocnými do jejich posledního výdechu. Nebojte se ani vy, kteří čtete tyto řádky vstoupit do tohoto tajemného úseku života, který vám možná odhalí skutečnou podstatu vašeho lidského bytí. Jana Sieberová