16. 09. 2010, 17:12
Děkujeme za upřímnost a odvahu...
Svědectví studenta střední školy nás nutí zamýšlet se nad skutečností, že něco není v našem zdravotnictví v pořádku. Jaký nabízíme obraz mladým lidem? A naší společnosti? A jaké je to být v roli "ležáka"? Umíme si to vůbec představit? Je nám jasné, že následně vinou těchto otřesných zážitků uvažují mladí lidé o eutanazii! Jaká je tedy opravdová tvář našich nemocnic? "Nestrkejme hlavu do písku," souhlasím s tímto výrokem MUDr. Marie Svatošové a konečně začněme kultivovat náš zdravotnický systém! Nevím, jak mám začít psát, protože se mi v hlavně střídá tolik myšlenek a nápadů, že nevím, kterou myšlenkou a kterým nápadem mám odstartovat můj příběh. Ale asi bude nejlepší vzít to hned od začátku. Co předcházelo a stále předchází mému rozhodnutí studovat „medicínu". Studuji střední školu a tento rok je můj poslední. Tím myslím, že mě čeká maturita a poté se chci dále ubírat dalším směrem. Chci dělat něco, co mě bude bavit a uspokojovat. Z čeho budu mít radost. Už od třetího ročníku jsem pevně rozhodnut a přesvědčen, že chci jít na „medicínu" a stát se lékařem. Spousta lidí si myslí, že je to špatné rozhodnutí kvůli následkům, které tato volba může mít. Ale já si myslím opak. Znám následky tohoto povolání a jsem ochoten je přijmout, porvat se s nimi a následně je řešit podle mého nejlepšího vědomí a svědomí. Moje babička, bývalá zdravotní sestra, která byla ve zdravotnictví zaměstnaná 40 let, mi pomohla najít práci. V mém případě letní brigádu. V nemocnici potřebovali sanitáře nebo jak se lidově říká zřízence. Upřímně, mě samotného by ani nenapadalo se po takové práci ptát, neměl jsem ani tušení o tom, že takové povolání existuje. Ale babička se pozeptala a řekla mi, že v nejmenované nemocnici potřebují právě zřízence. Došel jsem tam, probrali jsme s vrchní sestrou všechny podmínky nástupu, zařídil jsem si nějaké formality a začátkem července jsem nastoupil. Můj první den neprobíhal přesně podle mých představ. Po nástupu jsem vyhledal vrchní sestru, která mě zavedla ke zřízencům a nechala mě tam, ať se s nimi seznámím a ať se mě někdo z nich ujme a ukáže mi vše, co budu potřebovat pro vykonávání tohoto povolání. Vše se odehrálo ještě před začátkem pracovní doby a s úderem hodin, které ukazovaly 6 hodin ráno, jsem s jedním zřízencem „vyrazil" na oddělení. Byl jsem nervózní, protože jsem nevěděl do čeho jdu. Nikdy jsem takovou práci nedělal. Otevřely se dveře na pohybové senzory, prošel jsem do chodby a dveře se zase zavřely. Nervozita se stále stupňovala a já jsem nebyl schopen myslet. Šel jsem s kolegou za sestřičkami, které už byly na pokoji. Vešel tam, já následně za ním. Naskytl se mi pohled, který jsem nechtěl vidět. Díval jsem se na pět ležících starých lidí, kteří neměli ani tušení, kde se nacházejí. Postavil jsem se doprostřed obrovské místnosti a koukal kolem sebe. Bylo to strašné. Vidět tam ty lidi, jak leží a nemůžou se hýbat i kdyby sami chtěli. Sestry a zřízenec se automaticky postavili kolem postelí a začali s ranní hygienou. Já jsem jen stál, občas jsem něco podal, ale to bylo vše. A byl jsem za to rád. Když měli hotovo, vzal jsem pytel se špinavým prádlem a přemístili jsme se na pokoj číslo dvě. Nyní se mi naskytl pohled na ležící pacienty, kteří se stěží hýbali. Ale byli schopní, jen potřebovali doprovod. Jedna paní však byla výjimkou. Byla „ležák", takže potřebovala naši pomoc. Museli jsme ji já a můj kolega vzít do vany v umývárně a tam celou kompletně umýt. Problém ale byl, že paní byla nemocná, měla střevní problémy, takže nám tam zvracela a dělala i další věci. No ale i přes to všechno se nám to povedlo a paní jsme čistou dopravili zpět na její lůžko. Byl to pro mě hrozný pocit vidět ji tam, jak nemůže nic dělat, že musí čekat na naši pomoc. Celý den jsem se z toho vzpamatovával. Byl to pro mě šok. Přijít tam a hned první den dělat něco takového. Vůbec jsem na to nebyl připravený. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Ale ten první den mi jasně ukázal, že to nebude procházka růžovým sadem. Také už od rána jsem nevnímal nic. Kolega mi vysvětloval, kam se chodí pro odběry, v jaké místnosti jsou a kam se následně nosí. Na různá stanoviště do odlišných laboratoří. Poté jsem jel také s pacienty na vyšetření, samozřejmě s mým kolegou, ale jak říkám, já jsem už nevnímal nic. Celý den jsem byl jako opařený, nemohl jsem se tím nějak vypořádat. Měl jsem černo před očima a jen jsem se koukal neustále na hodiny a tlačil jsem čas dopředu, aby moje směna utekla co nejrychleji a já mohl jet hned domů. Mé prosby byly vyslyšeny, můj čas odchodu domů nastal. „Vystřelil" jsem z nemocnice, sedl do auta a rychle domů. Druhý den se mi tam už nechtělo, ale neustále jsem si říkal, že to musím vydržet. Nemohl jsem vůbec spát. Byl jsem unavený, ale v hlavě jsem měl stále myšlenky a zážitky z uplynulého dne. Věděl jsem, že ráno brzy vstávám, že bych měl usnout, ale při promítnutí celého dne se mi vždy stáhl žaludek. Noc rychle uplynula, zazvonil mi budík a já se vydal opět pracovat. Přišel jsem do nemocnice, převlékl se do pracovního oděvu a šel jsem do místnosti zřízenců. Tentokrát jsem byl na jiném oddělení s jiným zřízencem. Tam to bylo o mnoho lepší. Tím myslím, že jsem se tam cítil o hodně lépe. Už jen když jsem se seznámil se sestřičkami, tak jsem věděl, že tady to bude jiné. Netušil jsem sice jaké jiné, ale prostě jsem to nějak cítil. A taky to byla pravda. Byli tam sice také staří lidé, ale ne tak, jak na včerejším oddělení. Já to neumím vysvětlit, ale nepřišlo mi, že ti pacienti tam čekají jen na smrt. Že oni vědí, že jsou nemocní, ale také vědí, že budou schopni odejít, až se vyléčí. A to bylo pro ně důležité. A pro mě také. Strašně dobře se mi tam pracovalo. Kolega mi zase vše ukázal, kde se co nachází a kam se vozí špinavé prádlo. Zase jsme šli s odběry, ale díky tomu, že jsem neměl ráno žádný šok, jsem byl schopen vnímat jeho rady. Věděl jsem už od tohoto dne, že nechci být jinde, že nechci jít už na žádné další oddělení, že chci zůstat tady. Celý příští týden se mi tato možnost naskytla. A byl jsem za to moc rád. Sebral jsem odvahu a vyjednal si, že jsem do konce měsíce mohl zůstat tady. Nechtěl jsem si vůbec dělat žádné úlevy, tady bylo také dost práce, ale prostě jsem věděl, že tady je mé místo a nikam jinam že nepůjdu. Dny rychle ubíhaly, já jsem se postupně seznamoval se sestřičkami, byl jsem navyklý na jejich systém a na chod celého oddělení. Troufám si říct, že mě i chválily za to, jak pracuji, že jsou se mnou spokojené. A to mi bylo největší odměnou. Vědět, že nejsem zbytečný a že věci, které jsou potřeba, dělám správně. Ne vše bylo na tomto oddělení příjemné. Štěstí se neusmálo na dva jedince, kteří byli „ležáci". Od rána do večera, 24 hodin denně se na ně muselo dohlížet. Polohovat je, aby neměli proleženiny, přebálet a další věci. Ale postupem času mi přestávalo vadit chodit na jejich pokoj. Já jsem se jich nebál, jen mi jich bylo a je hrozně líto. Nevěděl jsem, jestli vnímají, jestli slyší to, co jim říkáme. Ten pocit nevědění mi dával zabrat. Už nikdy se z toho stavu nedostanou a to byla šílená představa. Ale věděl jsem, že já s tím nic neudělám, že to nejmenší, co pro ně můžu udělat je to, že je otočím nebo umyji. A to mi problémy už dávno nedělalo. Ale jednoho dne, když jsem měl zrovna denní službu, což znamenalo pracovat od rána od 6 hodin do večera do 18 hodin, pro mě přišel kolega zřízenec s tím, že do márnice přijela pohřební služba pro zesnulého a potřebují nás tam. Tak jsme šli. Nechtěl jsem tam jít, nestál jsem o to, ale také jsem věděl, že jako medik se také budu setkávat se zesnulými a vyhýbat se tomu nebudu moct. S tímto přesvědčením jsem tam také šel. Kolega odemkl dveře. Já jsem jen stál před tím domem, byl jsem nervózní a měl jsem strach. Ale nakonec jsem se odhodlal a na vybídnutí kolegy jsem vešel dovnitř. Stál jsem tam na chodbě a po mé pravé ruce se nacházela místnost se třemi stoly z nichž dva byly přikryté kovovým víkem. Bylo mi naprosto jasné, co pod nimi je. Ale stál jsem tam dál. Nic zvláštního jsem necítil, ani jsem už nebyl nervózní. To jsem ale ještě nevěděl, co mě čeká. Kolem mě prošel pán. Byl od pohřební služby a před sebou táhl rakev. A teď jsem ho spatřil. Na třetím stole, který nebyl přikrytý těžkým víkem leželo tělo. Jen jsem stál a koukal. Nevěděl jsem, co dělat ani co říct. Prostě jsem stál a koukal. Najednou přijel pán z pohřební služby s rakví ke stolu. A teď mi to došlo. Jelikož zesnulý byl oblečen, vlítla mi do mozku myšlenka, že pán z pohřební služby pro něj jede kvůli pohřbu. To mě ale předtím vůbec nenapadlo. Ani jsem si nevšiml, že byl oblečený, ale to proto, že jsem po vstoupení do márnice koukal všude možně, až můj poslední pohled spočinul na tom těle. Vše se odehrálo moc rychle. Tak jsem pozoroval mého kolegu, jak tam také jen stojí a poté jsem se koukl na pána z pohřební služby. Už od začátku, co jsem ho viděl, se mi zdál nesympatický. A teď jsem také poznal proč. Postavil se za zesnulého, chytil ho za ramena a doslova ho strhl do rakve. Čas se zastavil. Všude bylo ticho. Jen jsem stál, stál tam a koukal, jak ten chlap zachází s tělem mrtvého. Měl jsem pocit, že ani nedýchám. Přišlo mi, že se začínám dusit. A najednou se můj pocit stal realitou. Sevřel se mi krk a hruď, jako když mě někdo drží a snaží se udusit. Nešlo s tím nic dělat. Jen jsem ještě zaslechl, jak ten chlap měl dost nepříjemné poznámky, které se týkaly zesnulého, ale to bylo vše. Přestal jsem vnímat. Položil jsem si ruku na hrudník. Cítil jsem, jako bych měl v hrudníku velkou díru, která nejde zacelit. Můj kolega mě viděl a okamžitě mě s hrůzou v jeho očích poslal ven. Poslechl jsem. Ale kdyby mi to neřekl, tak mě to ani nenapadalo. Byl jsem tak otupělý bez pudu sebezáchovy, že jsem nebyl schopný se sám rozhodnout a jít ven. Ten chlap naložil rakev i s tělem do auta a odjel. Přišel ke mně můj kolega, koukl se na mě a vybídl mě k odchodu do nemocnice. Viděl na mně, že je něco špatně, že se něco děje a také tušil o co jde. Sám totiž začal mluvit a řekl mi, že se s tímhle ještě nesetkal. Takovéhle zacházení, že není správné a že by si to ten chlap neměl vůbec dovolit. Já si jen pamatuji, že jsem se zeptal, jestli můžu jet už domů a on řekl, že ano. Byl už skoro konec mé směny. Nasedl jsem do auta, přijel jsem domů a tam jsem se absolutně zhroutil. Tak mě to vzalo, že jsem nebyl schopný ničeho. Věděl jsem jen jedno, že se s tím chlapem už nechci nikdy setkat. A také jsem dělal všechno pro to, aby to tak zůstalo. Několikrát mi volali na služební telefon z vrátnice, že přijela pohřební služba, ale musím se přiznat, že jsem pokaždé zalhal. Vždycky jsem si něco vymyslel a to jen proto, abych znovu už nemusel zažít to, co mě připravilo o hodně psychických sil. Když se na to teď koukám z odstupem času, tak přemýšlím nad tím, že i ti, co pracují v pohřební službě, se musejí nějak odprostit od zesnulých. Vymezit si určitou hranici, aby mohli v klidu vykonávat svoji práci. Ale jak si stále myslím, co je moc, to je moc. A v tom mě také utvrdil teď už můj bývalý kolega. Nechci na to už vzpomínat. Na žádné zlé a negativní věci, co se mi tam staly. Jen na ty pozitivní. Beru to jako zkušenost, která mě posune o hranici výš a díky tomu budu schopen jinak přemýšlet. Touto prací jsem získal hodně zkušeností a informací, poznal jsem hodně lidí, kterých si teď nesmírně vážím. Za to, co dělají, protože bez nich bychom tady nebyli. A jednou, jestli někdo tam nahoře mi dá tu možnost stát se lékařem, budu na všechny, co budou pracovat pode mnou, koukat úplně jinak. Budu si jich vážit, protože vím, že dělat práci zřízence, zdravotní sestry nebo lékaře není vůbec jednoduché.
PODPORUJÍ NÁS
