Děkujeme, vzpomínáme a nezapomeneme

Blíží se první výročí úmrtí pana kardinála Miloslava Vlka a já nemůžu nevzpomínat v tyto dny na jeho život, službu v církvi, lásku k člověku, pochopení a vhled do problematiky domácích hospiců. Pan kardinál můj život a poznání výrazně ovlivnil, vstoupil do Domácího hospice Duha v Hořicích v období mé velké krize, kterou jsem prožívala v době silného nepochopení domácí hospicové služby a stal se naší mnohaletou oporou. Byl moudrým a laskavým otcem, ale i přísným učitelem.

Pan kardinál se velmi zajímal o domácí hospice a doprovázení nemocných. Hodiny a hodiny jsem s ním sdílela životní osudy svých pacientů, zvlášť jejich návraty k Bohu. Velmi mne vybízel k další odvaze a trpělivosti v tolika zkouškách. Oslovovala ho radikalita hospicové služby nesené v Bohu. Do Duhy velmi rád jezdil, cítil se tam mezi svými a tuto službu podporoval. Všech lidí, které v hospicovém hnutí za ta léta poznal, si velmi vážil. Rozpoznal, že Duha je jistým „mateřincem“, a učil nás, že nikde jinde nebude tolik radosti jako ve společenství, kde je Ježíš přítomen.

Prorocky předpovídal, že mne čekají další zkoušky, ale vždy poukazoval na to, že je to znamení a potvrzení, že jsem na správné cestě. Učil mne, abych se nezastavila na cestě, dokázal mne dostatečně burcovat, pokud jsem se chtěla zastavit, a nabádal mne, abych pokračovala dál. Učil mne žít v pravdě, snášet pohrdání a nepochopení, s kterým jsem se setkávala. Vedl mne k odvaze a k pochopení, že má víra bude během celého mého života zkoušena a tříbena. Naše přátelství se postupně upevňovalo a sílilo.

Děkujeme, náš drahý a vážený pane kardinále, že jste nám ukazoval svým celoživotním postojem skutečnost blízkého Boha. Vaším prostřednictvím jsme přitahováni k lásce, kterou přinášíme k nemocným a umírajícím lidem, neboť jak jste nám často citoval: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.“ (Mt 25,40)

Jana Sieberová