Další debata o eutanazii

Jen ojediněle se v hospicové péči setkáváme se žádostí o smrt. Pokud však k takové prosbě ze strany pacienta dojde, není to nic jiného, než volání o pomoc člověka, který byl sledem okolností zahnán do kouta, ze kterého nevidí úniku. Častokrát se jeho trauma netýká ani vlastní smrtelné nemoci, ale jiného problému, o kterém si pacient myslí, že už nelze vyřešit. Protože už na něj nebude mít dostatek času. Pacient si připadá zbytečný, jeho život mu připadá beze smyslu. Jakmile je však problém vyřešen, žádost o smrt mizí spolu s tím. Ze všeho nejvíce nás udivuje fakt, že zastánci eutanazie se mnohdy formálně nestaví proti hospicové nebo jí dokonce vyjadřují podporu. Přesto však zcela ignorují výstupy, které z práce v hospici plynou. Ignorují veškeré zkušenosti s pacienty, které jasně dokládají, že předčasná smrt pacienta není řešením problémů, ale obcházením problémů.

Nekonečné debaty o eutanazii tak pokračují, ovšem tou nejdůležitější otázkou je: kde vlastně zůstal zájem pacienta?