Co přináší dobrovolnictví?

Dobrovolnická charitativní služba je v postkomunistických zemích stále velikou neznámou pro širší veřejnost. V západní Evropě je tento stav nesrovnatelně lepší, avšak i zde by se nedostatky daly najít, zvláště pak v legislativě. Proto Rada ministrů EU vyhlásila pro rok 2011 Evropský rok dobrovolnictví, jenž má za cíl právě podpořit dobrovolnictví jako celek. Jedním ze stěžejních cílů je také zlepšit povědomí o hodnotě a významu dobrovolnictví, což je cíl vysoce důležitý. Pro mnoho osob je totiž podezřelé už jen to, že by někdo podnikal něco, co by mu nepřinášelo žádný osobní zisk. To přispívá k vytváření prostředí nedůvěry, které zbytečně brání využití celého potenciálu charitativního projektu a v určitých případech vede také k falešným osobním soudům o skutečných motivech dobrovolnické činnosti. V případě hospicové péče konkrétně např. k otázkám: Proč se tito lidé tak rádi pohybují v prostředí smrti? apod. Proč tedy dobrovolníci chodí pomáhat, byť za cenu ztráty osobního času a dokonce financí? Co jim to přináší, pokud vůbec něco? V rámci křesťanského pohledu by se mohlo hovořit o přikázání lásky.  Ale mnozí snad ani o motivech nepřemýšlí, berou svou pomoc jako samozřejmost - ex toto corde - celým srdcem. Bylo by však asi chybou uvažovat o dobrovolnictví jako o činnosti, která nepřináší žádný zisk. Není to ovšem ten zisk v peněžité podobě. Je to zisk v podobě smysluplného vyplnění času a nových zkušeností, které mohou být zrovna tak pozitivní jako i negativní. Dobrovolnictví by se tak dalo definovat jako činnost, která dává věcem smysl. Pomoc druhým je něco, čím nelze nic zkazit. Je to aktivita, která přináší něco oběma stranám. V krámci křesťanského života, by dobrovolnictví a charita mohlo být snad přirovnáno k půstu. Tedy vzdát se dobrovolně něčeho, ovšem současně s tím získat i určité plody pro všechny. Zastavit se a usebrat se. Jaké ty plody budou? Nikdo neví. Půst samotný může mít i nenáboženský a zdravotní význam, za účelem detoxikace tělesné i psychické. Zbavení se škodlivin, které přináší okolní svět. V rámci církevní tradice je půst důležitou součástí duchovního růstu věřícího. Připomíná mu důležitost stálé vlastní mravní obnovy, vede ho k uzdravení zaslepenosti rozumu a srdce. V rámci celé postní doby ho připravuje k co nejlepšímu uchopení tajemství Velikonoc - vrcholu liturgického roku. Stejně jako půst tedy není ani dobrovolnická služba nějaké masochistické sebemrskačství, ačkoli je to mnohdy cesta trnitá - nepohodlná. Je to cesta k poznání druhých i pravého významu bratrství. A tím i pochopení sebe sama a konečnému cíli směřování našeho života. Je to cesta k pochopení Krista a jeho svaté oběti na kříži.                              Mgr. Jakub Holman, CompLJ