Článek od Mgr. Romana Touška

Smrt a umírání Máloco můžeme ve svém životě konstatovat s takovou jistotou, jako to, že zemřeme. Na to, že je to evidentně nesporný fakt, se proti tomu lidé odjakživa brání zuby nehty. Nakonec i my věřící musíme přiznat, že navzdory víře ve vzkříšení tento svůj smrtelný fakt nemáme rádi a občas se ho i děsíme. Kde se smrt vzala? A jak je možné, že se jí bojí i věřící lidé? Lze se smrti nebát, aniž by to znamenalo mentální poruchu? Před nedávnem začal na internetovém portálu iDnes vycházet zajímavý seriál článků o smrti a umírání. V jednom z klíčových příspěvků kdosi celkem narovinu konstatoval, že podle průzkumů a chování lidí se stále více ukazuje, že průměrný český člověk se smrtí vlastně vůbec nepočítá. Fatální dohru má tento postoj mimo jiné ve vztahu k umírajícím rodičům. Na jedné straně vznikají nové krásné hospice, dokonce i domácí hospice, které umožní lidem strávit poslední dny života doma, na druhé straně jsou zařízení, kde jsou bez povšimnutí a se ztrátou důstojnosti umírající rodiče „odloženi“, protože jejich děti, či příbuzní nemají možnost, či snad odvahu umírajícím posloužit. Když si pak člověk pročítá diskuse čtenářů, padá na něj ještě větší úzkost. Nejen průměrný Čech, ale i nadprůměrný a podprůměrný s naježenou (oni by řekli asertivní) obhajobou vyjmenovává důvody, proč se o své umírající rodiče nemůže postarat. Smrt a umírání jsou prostě v naší společnosti něčím, co překáží a co nemá být vidět. Ale pouze když jde o umírání nás, či našich nejbližších. Jinak je smrt vidět na každém kroku. Děti virtuálně zabíjejí a mučí virtuální lidi (kéž by jen virtuální), určité hudební proudy se nesou ve znamení lebek a zkrvavených cárů lidských těl, lidé se baví pohledem na filmy plné mrtvol, apod. Říkáte si, ó ta hrůza, kam ten svět spěje? Přiznejme si, že toto lze naprosto běžně vidět u věřících, jako u nevěřících. Když jde o nás, smrt vidět nechceme. Když jde o „virtuální“ realitu, jsme jí posedlí. Je to zajímavý projev lidského plémě. Věřící člověk, stejně jako nevěřící se zkrátka potřebuje nějak vyrovnat s realitou smrti a žel to mezi věřícími někdy vypadá stejně bezútěšně, jako všude jinde, a naopak jinde to může vypadat kupodivu stejně nadějně, jako mezi věřícími lidmi. Není možné na jednom místě shrnout celý fenomén umírání a smrti. Mou snahou v tuto chvíli bude dobrat se přes otázku, kde se smrt vzala a proč se jí bojí i věřící lidé, až k vytušení směru, kde bychom v tom všem mohli hledat naději a upokojení. Odkud se vzala smrt? Před nějakou dobou mě zarazil zajímavý dotaz: „Odkdy začal být Adam smrtelný?“ Moje „besídkovské“ schéma chtělo odpovědět, že od momentu, kdy snědl ono zhoubné ovoce v Ráji. V podstatě právě takto vypadá celý zkratkovitý křesťanský pohled na smrt a jeho důsledky. Smrt je prostě odplatou za hřích. Tečka! Rozhodně s tím souhlasím (nebojte  ), přesto mám za to, že Bible hovoří k této otázce poněkud plastičtěji. Pojďme na to trochu od lesa. Z čeho má běžný člověk ve svém pozemském životě největší strach? Ze všeho, co nás napadne, vyberme pouze dvě věci. Zajímá mě, které dvě jste zvolili vy. (roman.tousek@cb.cz) Mně zůstal strach ze smrti a strach z viny. Z mého pohledu to jsou dvě nejtěžší věci, které musíme jako lidé životem vláčet, zároveň dvě skutečnosti, které se vzájemně živí. Tu prvotní otázku, odkud se vzala smrt, pojďme nahlédnout přes tyto dva velestrachy. Máme strach ze smrti a ze všeho, co s ní souvisí – slabosti, nemoci, umírání. Je to špatně? Já nevím. Mohu pouze na základě mého poznání a pochopení Bible říci, že Adam nezačal být smrtelný až v průběhu děje. On ve skutečnosti nikdy být smrtelný nepřestal. Byl stvořen jako smrtelná bytost a jako smrtelná bytost obdělával zahradu v Edenu. To, co ho udržovalo při zdraví a životě, nebyla jeho nesmrtelná podstata, ale Strom života, ke kterému měl přístup – ať to znamená cokoli. Propadnutí smrti, které následovalo po onom ovoci poznání, vyplynulo spíš z faktu, že ho před smrtí přestaly chránit účinky Stromu života, ke kterému Hospodin zavřel člověku přístup. Ale smrt je od počátku stvoření jeho součástí. Hospodin stvořil smrtelný, tedy konečný svět. V tomto smyslu si můžeme dovolit přijmout fakt, že smrt je nedílnou součástí naší existence. Ta smrt tu prostě je, odjakživa ve stvoření byla, a my jsme smrtelné, tedy konečné bytosti. To jsou základní podmínky našeho života. Můžeme s tím nesouhlasit, diskutovat o tom, ale nic nám to nepomůže. Jinými slovy, je normální být nemocný, stárnout a posléze umírat. Vždyť nežijeme v Ráji, ale mimo ráj. Je, či mělo by být tedy normální přijmout umírání a smrt coby Stvořitelem daný způsob ukončení konečného života na zemi. Ale jelikož jsme stvořeni pro život v Ráji a ne mimo Ráj, máme v sobě zřejmě zakódován protest proti smrti a strach z ní. A tak smrt budeme muset nakonec akceptovat, ale nikdy se s ní nesmíříme. Nyní je ovšem ještě třeba vypořádat se s tím druhým strachem, kterým je vina. V posledu zjišťujeme, že nést vinu je ta nejtěžší věc k nesení vůbec, víc než vypořádání se se samotnou smrtí. A je to tak správně. Jako lidé jsme sice smrtelní a můžeme si dovolit tento fakt přijmout, ale Hospodin z našeho přirozeného života neodstranil touhu po Stromu života a tedy po pídění se, proč musíme být zde a nemůžeme být tam. A mimo Ráj se člověk vskutku dostal díky své vině. Nejde ale o promýšlení prehistorických událostí, jako spíš o přijetí dalšího životního principu. Strach z viny je na místě, protože vina nás odjakživa odděluje od Stromu života – od zdroje a dárce života, tedy od samotného Hospodina. Vina je tím, co uzavírá lidi do samoty, nejen před Bohem, ale i před sebou navzájem. Strach z viny vede člověka do záhuby, doslova do smrti. Když se navíc spojí vina a smrt, člověk ztrácí jakoukoli naději a buď propadne beznaději, nebo cynismu. V tomto smyslu je smrt - ať ve smyslu přirozeného ukončení života, tak ve smyslu důsledku viny - něčím, co je součástí života, ale co je zásadním způsobem třeba pojmenovat tak, že jde o našeho největšího nepřítele. Jakékoli mazlení se smrtí, jak to vidíme v současné společnosti, je ve své podstatě zvrácené právě díky přeznačení úhlavního nepřítele za dobrého spojence. Jak slavné a nadějné je proti tomu evangelium, že Kristus tuto smrt i moc naší viny porazil a při svém příchodu obojí hodí do hořícího jezera. Tímto jsem si dovolil udělat předběžný závěr, než se do problematiky samotné smrti ponoříme trochu hlouběji. Proč se smrti bojí i věřící člověk? Teoreticky vzato by téma smrti mělo být pro každého člověka věřícího ve vzkříšení v Kristu něčím nadějným. V praxi tomu tak je pouze někdy, a dost často i bytostně věřící lidé nacházejí pokoj a naději ve smrti, až když projdou zápasem o život – sebe, či někoho druhého – a v tomto smrtelném zápase objeví slávu Kristova vzkříšení. Proč se i věřící lidé bojí smrti? A je nějaké „bání“, které je v pořádku? Zkusme se na to podívat nejprve tak, že na tom strachu ze smrti je něco dobrého. Vzápětí se na tytéž projevy strachu podíváme jako na něco zcela destruktivního a tedy nechtěného. Strach ze smrti je v pořádku a je na místě, jestliže odráží naši touhu po životě, navíc když ten život hledáme v Bohu. • Pud sebezáchovy nám říká, že máme rádi život, bojujeme za něj, protestujeme proti smrti, která je Božím i naším nepřítelem. A to je přece v naprostém pořádku. Zajímavou dynamiku dostává fungování pudu sebezáchovy, když se v určitých situacích projeví, že nejsme jako lidé schopni jen pudu sebe-záchovy ve smyslu jedince, ale sebe-záchovy ve smyslu lidstva. • Když máme strach o naše blízké, vyjadřujeme tím to, jak nám na nich záleží. Vyjadřujeme tak v čisté podobě naši lásku. Tolik nám nezáleží na nás, jako na nich, my můžeme prožívat pokoj a smíření, ale jasně vnímáme nepokoj druhých, což nás znepokojuje. To je přece úžasné, navíc v souvislosti se soběstředným vzorcem myšlení velmi osvobozující. • Strach z nesnadného odchodu bývá dost často tím, čeho se lidé bojí mnohem víc, než samotného odchodu. To ovšem znamená, že máme rádi krásu, zdraví, důstojnost a nelibujeme si v bolesti. Utrpení pro Krista nemá nic společného se zálibou v hrůze a bolesti, právě naopak. Vždyť jedním z velkých zaslíbení samotného Hospodina je, „a bolesti už nebude“. • Velkým a těžkým břemenem bývá strach z přetrvávající viny, který ovšem prozrazuje, že přijímáme odpovědnost za své jednání a nehrajeme si na svaté, máme odvahu dávat věci do pořádku a velmi o to stojíme. Popírání viny, či zametání pod koberec je přece pouze iluzí pokoje a smíření. Předpokladem pokání a usmíření je vždy zlomení srdce nad vlastní vinou. Na to samé se nyní podívejme jako na cosi nechtěného, doslova destruktivního. I věřící člověk má nárok se normálně bát smrti, ovšem od určité chvíle to z hlediska víry přestává být normální. Je to v momentě, kdy strach přestává sloužit, ale začíná vládnout. • Pud sebezáchovy vede v křečovité, až hysterické chytání se stébla, přestože vyznáváme víru ve vzkříšení. V podstatě takový stav mysli prozrazuje, že ústy vyznáváme víru, lásku a naději v Krista, ale ve skutečnosti je Kristus druhořadým cílem a sluhou pro zajištění našeho pozemského života. • Strach o naše blízké je někdy spíš projevem našeho majetnického nároku na ně, případně projevem nedůvěry v Hospodina, že je schopen se o ně postarat. Ukazuje se, že přestože jsme se celý život vzájemně v modlitbách vkládali do Boží ruky, ve skutečnosti jsme nikdy neměli odvahu to skutečně udělat. Stejně ty blízké máme v rukou ponejvíc my. • Strach z nesnadného odchodu může mimo jiné odhalit, jak vzdálená je nám cesta utrpení. Nejspíš ani těmi ústy nevyznáváme, že jsme ochotni jít za Kristem kamkoli, i na smrt. Co když naše oddanost Kristu je spíš řešením obavy o naše bezpečí? Potom víc připomínáme učedníky na rozbouřeném moři, kteří vpálili spícímu Ježíšovi hysterickou výčitku, že mu na nich nezáleží a že jestli se ihned neprobere, tak je bude mít na svědomí. • Strach z přetrvávající viny tíží nesmírně palčivě v momentě, kdy není možnost dát věci do pořádku a kdy je navíc Hospodinova milost pro člověka uzamknuta do množství lidských podmínek a omezení, ať vytvořených námi, či někým druhým – ponejvíc žel církví. S vinou nejsme schopni udělat nic, natož s usmířením s člověkem, který o to buď nestojí, nebo už zemřel. A nabídka odpuštění a přikrytí Kristovou milostí je odháněna lidskými normami, které říkají, že si tento děsivý stav zasloužíme. A my tomu věříme víc, než Bohu, který nám svou milost dává bez podmínek a norem. I věřící člověk se bojí smrti. Někdy je to dobře, a to tehdy, když strach slouží k aktivování lásky k Bohu a k bližnímu. Když ale strach věřícího člověka ovládá, takže není schopen vnímat moc a dopad Boží milosti, ani přítomnost milujících lidí kolem, je to velesmutný pohled. Druhým průběžným závěrem je jednoznačná výzva: „Oddej se cele Pánu, On chce být navždy tvůj. Dát chce ti plnou milost, jen ty Mu důvěřuj! Oddej se cele Pánu, slyš jeho lásky hlas! On promění tvé srdce, je dosud spásy čas.“ Co si počít s umíráním? V posledním roce jsme jako bysterský sbor pomohli rozjet službu ekumenicky založeného domácího hospice Setkání v Rychnově n.K. Od chvíle, kdy více z blízka vidím lidi doprovázející umírající, považuji takovouto službu, ať už v nějakém takovém zařízení, v církvi, či v rodině, za vznešenou službu, která má u Hospodina mimořádnou pozornost. Intuitivně totiž vnímám, že služba lidem blízkým smrti nějak odráží podstatu Kristovy služby těm maličkým, kteří ještě navíc vězí v poutech smrti. Pokud se děti odváží postarat se o své umírající rodiče až do konce, musí ze sebe vydolovat nejryzejší lásku, která je bezpodmínečná a zcela nesobecká. Těmto lidem patří obdiv a veškerá možná podpora! Služba umírajícím lidem je nesmírně náročná a vyčerpávající. Kromě všech technických, finančních a fyzických komplikací do toho všeho přichází palčivá otázka, co si vlastně počít s tou vlastní smrtí, která určitě přijde. V tuto chvíli se dostáváme k závěru našeho smrtelného přemýšlení. Nechci se stavět do pozice experta na praktické zvládnutí služby umírajícím rodičům, proto k tomuto odkazuji např. na vynikající knížku Elisabeth Kübler-Rossové, Hovory s umírajícími. Všechny rady a zkušenosti a principy týkající se umírání lze ovšem shrnout do prostého poznání: nakonec ze všeho nejvíc se každý člověk bojí osamění. Jen si připomeňme slova veleznámého žalmu 23: „Byť se mi dostalo jíti přes údolí stínů smrti, nebudu se báti zlého, neboť Ty se mnou jsi.“ Těmito slovy David v podstatě shrnul vše, o co jde v našem zápase s umíráním i se smrtí. Co ale vidíme v realitě, je téměř hysterická snaha zajistit technické zázemí, lékařskou péči a hlavně se tvářit, že ten umírající s námi bude dalších tři sta let. Nevím, jestli se za tím někdy neschovává spíš malá odvaha prostě s tím umírajícím být a k branám života ho dovést s laskavou a pokojnou jiskrou v oku, milým úsměvem a dotykem ruky. Žádná okolnost totiž v posledu není pro umírajícího člověka tak podstatná, jako to, aby s ním někdo byl. Někteří z nich to jen neumí takto pojmenovat, nebo z nejrůznějších důvodů všechny kolem odhánějí. Ale nakonec i oni, až si přestanou hrát na silné, či zahořklé, zatouží po někom, kdo by tam byl s nimi až do konce. Velmi často se umírajícím říká, aby spolehli na to, že je s nimi Pán Bůh. V podstatě je to pravda, kéž by tuto převzácnou skutečnost uměl každý umírající člověk vnímat. Ale zajímavé je, že v Bibli se tato skutečnost často prolíná s obyčejnou přítomností člověka. Ne náhodou Ježíš shrnuje celý Zákon a Proroky do dvojího přikázání lásky – milovat budeš Pána Boha svého a bližního svého, a v obou případech celou svou bytostí. Jakoby se z Boží perspektivy smýval v některých momentech rozdíl, jestli s tím člověkem sedí člověk, nebo sám Hospodin. Není to to samé, přesto se dá někdy dost těžko jedno od druhého oddělit. Naprosto zlá a pomýlená je představa, že Hospodin s tím umírajícím bude, takže my už nemusíme. Modlit se slovy, Pane Bože, buď s tím člověkem, je ve své podstatě urážka Hospodina, pokud takovou modlitbou nedoprovází ochota být s tím člověkem, respektive lámat si hlavu s tím, jak to udělat, aby ten umírající nebyl sám, pakliže já sám tam být nemohu. Jinými slovy, naše víra a touha v Boží přítomnost v životě člověka se nutně musí promítnout do fyzické přítomnosti někoho konkrétního, kdo se mu stane bližním. Je to princip, který platí obecně. Bůh s námi je. Hurá! Ale Bible nás v jednom kuse upozorňuje, že jedním ze zásadních důvodů, proč člověk dostává Božího Ducha, je to, aby Bůh byl s námi i skrze konkrétního člověka. Jsou krajní situace, ve kterých žádný člověk být nemůže. Ale ve všech ostatních je to naše prohra, pokud někdo zůstává sám. Pán Bůh s tím člověkem bude a díky mu za to, že někdy svou přítomnost dává mimořádně hmatatelně najevo. Ale pokud při někom být můžeme a nejsme, je to spíš k našemu zahanbení. Kdosi to vyjádřil slovy, že Kristus má zde na zemi své ruce a nohy, kterými jsou konkrétní lidé. Nadějný výhled na závěr Celé toto smrtelné téma můžeme shrnout připomenutím toho již zmíněného výňatku z Žalmu 23. I když procházím obdobím, kdy na mě ze všech stran doráží smrt, ať už ta přirozená, nebo to, co vytvořila má nebo něčí vina, nebudu se bát zlého, protože nejsem sám, ale ty jsi se mnou. Ty, Hospodine, s celou svou nekonečnou a bezvýhradnou milostí, vlastně ty, můj bližní, který mi tuto milost činíš hmatatelnou. A pokud ty, můj milý bližní budeš někdy v takové děsivé situaci, ať se bude týkat projevu tvé smrtelnosti, nebo se budeš potácet ve výčitkách toho, co jsi provedl, nechci se vymlouvat na okolnosti, ale chci být s tebou jako tvůj bližní. Vlastně tak s tebou bude sám Hospodin, který mi takto dává příležitost být nástrojem milosti v Jeho ruce. Na úplný závěr krátké svědectví Začátek mé kazatelské služby v Bystrém byl hluboce poznamenán odchodem mé maminky. Mohu odpovědně říci, že díky tomu pro mě není toto smrtelné téma žádnou teorií. Maminka dostala rakovinu a odešla, když jí bylo 52 let. Byla první, kdo se dozvěděl o tom, že čekáme našeho prvního syna Ondřeje, ale už se s ním nestihla setkat. Její odchod pro mě jako kazatele znamenal absolutní ztrátu dosavadních životních schémat, sami Bysterští často konstatovali, že byl Toušek před smrtí maminky a po ní. Byl jsem u toho, když se mamince zhroutila její víra a Bůh se stal zrádcem. Díky statečnosti a oddanosti mé sestry a mého tatínka mohla maminka kromě nezbytných pobytů v nemocnici být až do samotného konce doma. A tak jsem mohl být i u toho, kdy Kristus namísto té zhroucené víry vystavěl víru novou, nemající nic společného s lidskými koncepty, dogmaty a snahou. Od té doby je pro mě Hospodin někým, kdo vynechává mnoho bohoslužeb a církevních akcí, ale nevynechá žádnou návštěvu u pacienta. Maminka, ač to zřejmě vůbec neměla v plánu, mi posloužila při svém odchodu k tomu, abych spočinul v Boží náruči a abych do této náruče horlivě zval všechny smrtelně zraněné. Ač se nikdy nehodlám s maminčiným odchodem smířit a protestuji celou svou bytostí proti smrti, jsem Hospodinu vděčný za to, že tuto smrt porazil a zjevuje nám díky Pánu Ježíši Kristu svou převahu nad každou mocí, a zároveň své širokánské srdce, v němž má každý z nás vytesané svoje jméno. Mgr. Roman Toušek 14 let kazatelem CB v Bystrém, absolvent ETF UK, zapojen do služby pěveckého sboru Effatha, ženatý, tři děti, v hokeji fandí Pardubicím