Článek MUDr. Marie Svatošové v Konzervativních listech o hořické Duze

      Pojem hospic byl u nás ještě před dvaceti lety pojmem neznámým. Dnes už snad většina lidí aspoň zhruba tuší, že nejde o nějaký lepší domov důchodců nebo léčebnu dlouhodobě nemocných. V současné době už mezi námi žijí desetitisíce rodin, které mají s hospicem nezapomenutelnou osobní zkušenost. Mnozí se v něm i na řadu týdnů se svým blízkým umírajícím člověkem ubytovali, aby mu mohli být nablízku až do posledního vydechnutí. Nepopírají, že je to stálo jistou oběť, ale nelitují. Jen by si přáli, pokud by to jen trochu šlo, podobnou situaci příště zvládnout doma. Úplně vždycky to samozřejmě z objektivních příčin možné není. Někdy by to však šlo, jen je k tomu potřeba vytvořit vhodné podmínky.

      Hospicové hnutí u nás od začátku směřuje k vytčenému cíli. Tím není jen maximální kvalita, ale i dostupnost hospicové péče. Nejen té lůžkové, ale i domácí. Překážek ještě stojí v cestě mnoho (kromě nedostatku peněz i věčně nenažraný úřední šiml), ale láska je silnější. Od dobrého úmyslu se odradit nedá, všechno vydrží a vytrvá. Krásným příkladem této odvěké pravdy je i hospicové občanské sdružení Duha v Hořicích v Podkrkonoší. Duha s nemalými osobními oběťmi svých členů usiluje o realizaci projektu „Domácí hospic s rodinnými pokoji". Když se tento model ke spokojenosti nemocných a jejich rodin po léta osvědčuje v Holandsku, proč by to nešlo i v Hořicích? A osvědčí-li se v Hořicích, proč by to nešlo ve všech podobných městečkách v Čechách a na Moravě? Zvláště v těch, která nemají žádný ze čtrnácti lůžkových hospiců právě za rohem. Až se to podaří, budeme u cíle.

      Hospicová péče bude v ČR nejen kvalitní, ale i dostupná všem, kdo ji potřebují. To nejsou jen nemocní s diagnózou pokročilé rakoviny, ale i jejich rodiny a následně pozůstalí - vdovy, vdovci, sirotci. Každého se to může dříve nebo později velmi osobně týkat Pomohu-li dnes já jinému, mám naději, že zítra pomůže jiný mně.