Citlivá komunikace

Někdy si rodinní příslušníci myslí, že je vhodnější nemocného člověka neinformovat o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu. Až hmatatelně vnímáte v jejich postojích úzkost a strach. Sdělit umírajícímu člověku citlivé a pravdivé informace, je velké umění komunikace. Každý z lékařů, zdravotních sester, sociálních pracovníků, si je vědom skvělých pokroků medicíny. Ta však nedokáže smrt zcela odstranit. Jsem věčná, že existují lidé, kteří se dávají do služby umírajícím lidem, aby je doprovázeli a byli jim nablízku do konce života.

Po mnohaletých zkušenostech vím, že nejbolestivější je neoznámit svým blízkým, že člověk umírá. Jestliže nemůžete sdílet se svými blízkými to, co prožíváte, uzavíráte se do sebe a zažíváte mučivou samotu a opuštěnost. Umíráte sice v rodině, ale vnitřně sami. V atmosféře důvěry nám často kladou umírající lidé tyto otázky: „Kolik času mám? Bude to bolet? Neudusím se? Mám strach, že to rodina nezvládne.“

Rozhovory mezi námi a nemocnými, probíhají většinou dobře. Lidé v posledních chvílích života nechtějí falešnou útěchu. Potřebují ujištění, že bereme jejich sdělení vážně. Potřebují jistotu, že nebudou trpět fyzicky a že o jejich blízké bude postaráno.

V domácím hospici je velmi důležitý čas na sdílení o potřebách našich pacientů a jejich rodinných příslušníků. Máme dopolední a odpolední hlášení, kde si tyto informace předáváme. Věnujeme se potřebám pozůstalých.

Seznamujeme se důvěrně se smrtí a nalézáme skrze naše nemocné dary, které tento svět nevidí. Chuť do života, touhu po radosti, blízkosti a lásce. Život je vzácný dar. Buďme k němu upřímní a nebojme se vstupovat do období konce života. Blízkost, účast, lásku a něhu umírající lidé velmi potřebují.

Jana Sieberová