Čestná komunikace

     Problémy v komunikaci  jsou v českých zdravotnických zařízeních časté  jako na celém světě. Řada zdravotníků neví jak komunikovat s umírajícími pacienty. Lékaři a sestry jsou velcí profesionálové, ale často nevidí pacienta jako celek, jsou zaměřeni na jeden bod ( žlučník, slepé střevo, ledviny, atd.) a pacient se vytrácí jako člověk.  Komunikace je však dovednost, která by měla být učena a rozvíjena.    Překážky v komunikaci u zdravotníků jsou vlastní strach ze smrtelnosti, nedostatek zkušenosti, vyhýbání se citům, necitlivost. Lékaři se často cítí špatně, když neznají odpověď na otázku nemocného ohledně jeho zdravotního stavu. Pacient, který přichází do hospicové péče bývá velmi často neinformován o závažnosti svého onemocnění.     Komunikaci si ale nemůžeme naplánovat, musíme vycházet ze situace nemocného a jeho rodiny. Měli bychom komunikovat vždy čestně. Buďme upřímní, protože naši pacienti si přejí informace o svém zdravotním stavu. Měli bychom mít na jejich otázky dostatek času, měli bychom umět naslouchat...    Neverbální komunikace může být u pacientů na konci života velice žádoucí. Zahrnuje řeč těla, mimiku, oční kontakt, gesta, tón hlasu. Nemocní potřebují naší přítomnost, intuici, empatii, klid a ticho. Velmi důležitý bývá náš dotek.     Zdravotnický personál by měl umět záhájit diskusi o konečné fázi života i když je to velmi těžké mluvit o smrti, o umírání, o léčbě, která končí. Upřímnost je důležitá, naději však nesmíme vzít nikdy!      Naším hlavním cílem by tedy mělo být to, co je pro pacienta  nejlepší. Konec života cítí pacienti sami v sobě a pokud jsou během svého onemocnění obelháváni, nemají dostatek času na jeho uzavření.