Cesta světla...

  Rozhodnutí vydat se na 110 km pěší svatojakubskou pouť do Compostelly ve Španělsku ve mne uzrálo začátkem letošního roku poté, co jsem vyslechla vyprávění své přítelkyně lékařky, která se sama poutě zúčastnila. Pavel  se nejprve zdráhal, ale posléze i on podlehl volání opustit rodinu, přátele a zaměstnání.      Santiago de Compostella znamená Svatý Jakub z hvězdného pole. Pověst vypráví o franckém císaři Karlu Velikém, který měl zvláštní sen, ve kterém ho svatý Jakub zval, aby šel podle hvězd k jeho hrobu. Císař se tedy vydal přes Německo, Francii, Iberský poloostrov, Navarru, Kastilii do Galicie. Karel osvobozoval při cestě za Jakubem území Španělska od Maurů. Hrob však nenašel. Zemřel v roce 814.     Za vlády Alfonze II. Cudného v roce 792 – 842 žil poustevník Pelagius, který měl také sen a v něm volání najít Jakubův hrob. Společně s biskupem Théodomirem šli po záři hvězdy a ostatky apoštola Jakuba  našli. Jakub byl učedník Kristův, který hlásal jeho učení právě ve Španělsku. Zemřel roku 44, na rozkaz krále Heroda byl v Jeruzalémě sťat.     Svatojakubská mušle, kterou jsme  si i my na počátku naší cesty opatřili má tvar hvězdy, ze které vychází záře. Podle legendy sloužila Jakubovi jako pohár. Mušle a hůl – jsou symbolem svatojakubské cesty.     Datum  našeho odjezdu byl 17. 6. z Brna, směr Rakousko, Itálie, Francie. 18.6. v ranních hodinách přijíždíme do Cannes. Slavná riviéra spí a my se jdeme osvěžit koupelí ve Středozemním moři, je teplé a velice osvěžující. Odjíždíme lodí na ostrov Saint Honorat, kde žijí cisterciáčtí mniši. Je to malebné klidné místo, plné kvetoucích levandulí. Procházíme kapličky, kde dříve mniši žili v naprostém osamění a navštěvujeme klášter, který je velice skromný. Najdeme si zákoutí u moře, jdeme plavat a odpočívat. Večerní Cannes je luxusní město již plné návštěvníků, kteří se sluní nebo posedávají ve všudypřítomných kavárničkách. To nás však nechává v hlubokém klidu. My pokračujeme dál na cestě a čeká nás nocleh ve F1, skromném, ale účelném ubytování.      19.6. v 6.30 odjíždíme do Lurd, městečka na úpatí Pyrenejí, pojedeme 500 km autobusem. Jsme odpočatí a těšíme se. V 15 hodin jsme v Lurdech. Je to krásné město a i když je zde velké množství poutníků, působí na nás klidným dojmem. Potkáváme mnoho nemocných a postižených lidí, kteří pokojně čekají v několikametrové řadě, aby se mohli dotknout místa, které by je mohlo uzdravit. Ubytováni jsme v rozlehlém komplexu katolické charity uprostřed zelených kopců s výhledem na Pyreneje. Pokoje jsou dvojlůžkové s koupelnou. Zvláštní jev je pro nás to, že pokoje se nezamykají… Jídlo je chutné a vydatné, zakončené výborným červeným vínem. Večer se účastníme svíčkového průvodu společně s mnoha nemocnými. Máme pocit naprosté lidské sounáležitosti se všemi lidmi na celém světě. V duchu děkujeme za dar zdraví. Noc je vlahá, spíme dobře.    20.6. odjíždíme v 6.30 hodin z Lurd do Španělska, čeká nás vzdálenost 850 km do Samosu, odkud začne více jak 110 km dlouhá pěší pouť do Santiaga de Compostella.  Jsme ubytováni v klášteře benediktinů, spíme všichni pohromadě v jedné místnosti. Trochu je to divočina. Je nás totiž 40…Ale protože poutník nikdy nereptá, ale naopak přijímá všechny těžkosti pouti, jdeme smířeni spát. Máme připravené batohy s jídlem a pitím a také náplasti na puchýře v dostatečném množství.

    21.6. v 7.30 hodin vyrážíme na cestu. Je příjemně, zatím žádné vedro. Nezbytné na cestu jsou průkazy, tzv. credential. V každé ubytovně do něj dostaneme razítko. Zobrazí se tak v credentialu celá pouť, na jejímž konci by měla být katedrála v Santiagu a compostela – latinsky psaný diplom. Nejstarší poutníci jsou dva 75 letí! Mají můj velký obdiv. Důvody pouti má každý z nás jiné. Někdo náboženské, duchovní, kulturní, historické, sportovní. Cesta – ve Španělsku - camino – je dobře značená. Značky jsou žluté, podobné mušli, poutník je nepřehlédne. Ve městech nás vedou kovové mušle zapuštěné v dláždění. Batoh již máme na zádech označený mušlí a při prvních krocích se včleňujeme do zvláštního bratrství svatojakubských poutníků.     Cesta stoupá a klesá kolem domů vyskládaných z břidlice a kamenů. Zdi mají alespoň metr tlusté a všechno je holé, bez omítek. Všude kolem jsou pastviny, kde se pase dobytek. Vesnice jsou malé, pár domů a dost. Je tu těžký život. V malých domcích postavených na podstavci se suší kukuřice. Stromy jsou  porostlé břečťanem, tráva je zelená, všude tečou potůčky. Míjí nás plno dalších poutníků a všichni se vzájemně  zdravíme „bueno camino“. Jdeme většinou v tichu. Po 15 km se začínají ozývat nohy, pálí mne chodidla a tíží batoh na zádech. Zítra si rozhodně vezmu méně jídla, je to zbytečná zátěž. Přicházíme ve vedru do městečka Portomarín, cíle našeho dnešního putování, máme v nohách 21 km. Je 14 hodin, když přejdeme dlouhý most nad přehradou. Velký chrám z 13. století na náměstí s výjevy z Apokalypsy je zasvěcen sv. Mikuláši. Městečkem táhnou davy poutníků k ubytovně, kde máme přespat. Poutnická ubytovna praská ve švech, spí se kde se dá. Pokoje mají palandy, muži i ženy dohromady. Zabíráme palandu nahoře, pod námi ve spacáku bivakují francouzští manželé. Je tu ale sprcha a teče teplá voda! Hurá! To je úleva po cestě. K večeři máme výborné fazole s párkem. Večer se ošetřují bolavé nohy, plné puchýřů. Ale nikdo nevzdychá a nenaříká. Navazujeme první přátelské vztahy, mluvíme česky , německy, anglicky, rusky, polsky. Jdeme brzy spát, čeká nás další etapa cesty.    22.6. Budíček máme v 5.30 hod. 120 poutníků se najednou balí na cestu, zdánlivý chaos má svůj řád a v 6 hodin opouštíme ubytovnu, čeká nás 23 km.Vyrážíme svižně, zastávky jsou minimální, jedno kafe a tuňák v konzervě. Opět mě pálí bříška u nohou, cesta vede tentokrát po silnici, trochu taky cítím kyčle. Vcházíme do úžasných eukalyptových lesů. Mohutné stromy s jemnou kůrou, velké listy, vzduch silně voní eukalyptem. Před koncem cesty nás dochází milá 60 letá poutnice, která jde tak, jako by únavu vůbec necítila. Společně docházíme do cíle - města Palas de Rei. Ubytovna je ještě zavřená, otevírá se ve 13 hodin. Před námi je malá skupina poutníků a mezi nimi dvě děvčata z ČR, která jdou 800 km. Triumfuje je ovšem starší poutnice, jde pěšky až ze Švýcarska! Hluboce před ní skláním! Sprcha na ubytovně je přímo zázračná a my usínáme, i když přicházejí stále další a další…V jedné místnosti je nás asi 100. Nikomu nic nevadí. Spánek nás občerstvil a vyrážíme na obhlídku městečka. Navštívíme místní románský kostelík a míříme do nějaké restaurace. Potkáváme české poutníky a  jdeme společně na výborné španělské víno. Trochu si sdělujeme důvody pouti. Někdo jde poděkovat za dobrý život, jiný jde poprosit za těžce nemocnou ženu, úmyslů je spoustu. Večer je milý a povzbudivý. K večeři máme českou slepici na paprice, to je paráda! Spánek přichází téměř okamžitě.     23.6. v 5.30 hodin se budíme, všude kolem nás se balí na další úsek. V noci jsem měla křeče v nohou a děsivé sny. Myslím si, že bude krize. Trasa je dlouhá 33 km, třetí den pěší pouti. Cítím kyčle, píchá mě v pravém koleně. Snažím se na bolest nemyslet a jdu dál. Boty máme zaprášené, vedro je už od 8 hodin, vypadáme jako banda tuláků, kteří se táhnou krajinou. Opět spatříme stejné tváře, zdravíme se stejným pozdravem. Míjíme pastviny, domky z kamene, vyhledáváme stín. Horko je únavné a my jsme zmoženi. V několika vesnicích jsou románské kostelíky, které znamenají zastavení a odpočinek pro všechny. Místní obyvatelé nás celkem ignorují, jsme pro ně blázni, nekonečné řady dalších a dalších bláznů…Kolem dokola rovina, zemědělský kraj. Pěstují tu česnek, fazole, kukuřici. Voda v kanálech je špinavá a páchne. Na polích se pasou ovce a krávy. Pole a cesta je posetá valouny, už nevím, jak mám našlapovat. Bolí mě všechno a mám chuť si zout boty. Ostatní vypadají taky zmoženě. Vidím křečové žíly, puchýře, nohy plné náplastí…Ale nikdo cestu nevzdává, každý putuje dál. Konečně se blížíme do dalšího cíle, malého městečka Arzúa. Ubytovna je pěkná, čistá a útulná. Spíme na palandách pouze po 20 poutnících. Sprcha a jídlo udělaly své dobré.  Usínáme uprostřed hovoru. Večer se jdeme projít po městě a v místním kostele dostáváme poutnické svatojakubské požehnání. Před spaním ošetřujeme poutníkům několik drobných zranění na nohou. Ještě že jsme se na to náležitě ošetřovatelsky vybavili. Začínáme být k sobě všichni ohleduplnější a jdeme brzy spát.    24.6. v 6 hodin vyrážíme již jako ostřílení poutníci na cestu. Čeká nás 22 km a to nám po včerejšku připadá málo. S obavou ale sleduji bolavé koleno a kyčel. Kupodivu necítím žádnou bolest a jde se mi moc dobře. Tentokrát cesta vede téměř pořád lesem, ve stínu a to je velmi příjemné. Míjíme malé vesničky, domy z břidlice a stáda dobytka. Vzduch je svěží, fouká vlahý vítr. Vnímám tolik odstínů zeleně, vřes, kapradí, barvy na slunci jsou oslnivé až se mi točí hlava. Chce se mi zpívat a tak začnu z plna hrdla. Těšíme se na jídlo a na víno! Vzpomínáme při cestě na domov, na děti, na rodiče. Také na přátele, na hospic a na jeho potřeby. Je zvláštní, že nás netíží žádné starosti. Vnímáme jeden druhého a cítíme, že je nám spolu dobře, jako už dlouho ne. Vycházíme z lesa na prašnou silnici a jsme konečně ve městě O Pedrouso. Jdeme do první restaurace a objednáváme si celé poutnické menu.Skládá se z několika chodů a víno je bezchybné. Čekáme na ostatní poutníky a společně se vydáváme do ubytovny. Sprcha, ošetřit bolavé nohy a hurá do postele. Zítra nás čeká poslední úsek cesty.    25.6. v 6 hodin s mírnou lítostí v srdci začínáme poslední úsek naší společné cesty do Santiaga. Nic nás nebolí, tělo si zvyklo na pravidelnou denní zátěž. V 8 hodin začíná velké teplo, nebe je bez mraků. Každých 500 m udává patník vzdálenost do Compostelly. Ušli jsme již 100 km a mě skličuje, že cesta uběhla tak rychle. Jdeme většinou po kamenech a po silnici. Vzpomínám na místa, která jsme procházeli, na vesnice, které jsou si tak podobné, kamenné a špinavé s pachem dobytka. Chudé, zanedbané statky. To je tedy také tvář Španělska, kterou my vůbec neznáme. Blížíme se k velkému městu. Přibývá silnic, průmyslových staveb a velkých, moderních domů. Jdeme z kopce, ulicemi předměstí. U vchodu do Santiaga stojí mohutný betonový památník, Brána Evropy a na ní siluety nejznámějších poutníků. Dente Alighieri, svatý Domingo de la Calzada, Izabela Portugalská, Lev z Rožmitálu,  Jan van Eyck, papež Jan Pavel II. Jsme v Santiagu!!! Jsem dojatá a trochu smutná, že cíl přišel tak rychle. Ulice lemují velké domy a obchody s restauracemi. Staré město je plné poutníků a v dálce se rýsuje katedrála. Spěcháme, ve 12 hodin každý den začíná poutnická  mše svatá. Ve 11.30 unaveni, ale šťastni usedáme v katedrále do lavice. Bazilika má barokní zlatou fasádu. Ostatky svatého Jakuba a jeho učedníků spočívají v těžkém stříbrném relikviáři pod hlavním oltářem. Do katedrály vede mnoho vchodů a všude se tísní davy, poutníci, turisté, místní obyvatelé. Vnímám tu nádheru a snažím se ji uchopit. Začátky stavby se datují do roku 1130, ale každá doba jí něco přidala. Jdu se poklonit k ostatkům sv. Jakuba a myslím na všechny mé drahé, kterým přeji jenom dobré věci. Venku  kolem katedrály je živo, všude samé stánky s drobnostmi na prodej. My si však jdeme pro compostelu – latinské potvrzení o naší poutnické cestě. Je na něm napsáno, že jsme vykonali pouť do Compostely 25.6.2011. Vracíme se znovu a znovu do katedrály, která se nám nechce opustit. Sedíme tiše jeden vedle druhého a přemýšlíme o celé cestě, jako o životě. Jsme jiní? Myslím si, že ne. Ale ta cesta byla výjimečná vším, co nás na ní potkalo. Povzbuzovali jsme se, když jeden z nás nemohl. Přijímali jsme  společně obtíže cesty, teplo, žízeň, únavu. Nereptali jsme, snažili se o dochvilnost a ohleduplnost k ostatním. Ani přes vyčerpanost jsme se nenechali vyprovokovat k netrpělivosti a nervozitě. To se nám v běžném životě tak často nestává. Každý den nám přinesl spoustu radosti z nového cíle. Došli jsme společně. Síla, která nás vedla, byla neskutečná…                                                                     Jana Sieberová