06. 05. 2011, 16:24

Častá bývá otázka po smyslu nemoci...

     Často mi bývá pokládána nemocnými či jejich rodinami stejná otázka: "Jak je to možné, že nemocí v dnešní pokrokové době nijak zvlášť neubývá? Vždyť máme dokonalé medicínské  metody, vydávají se nemalé částky na vývoj nových léků, daří se spoustu nemocí diagnostikovat, někdy i vyléčit, ale nemocných je stále stejně..."    Některé nemocnice mají dokonce pořadníky na operace, lékaři se cítí přetíženi, psychoterapeuti nové pacienty snad ani nepřijímají. Řešíme problémy obezity, realizujeme se v zaměstnání, vyděláváme peníze, cestujeme, užíváme si. Cítíme se ale opravdu šťastni? Nechybí nám něco?    Současná společnost dost pohrdá duchovními potřebami člověka. U těžce nemocných lidí však právě tato oblast často žádá své naplnění. Duchovní složku každého z nás nejde totiž úplně popřít. Každý z nás touží po tom, abychom byli milováni, přijati i se svými chybami a nedokonalostmi. Pokud tyto potřeby včas  nenaplníme, objevují se záhy psychické potíže, psychosomatické nemoci, civilizační choroby.   Kdyby si lidé byli vědomi, kolik  potíží a nepřímo nemocí má příčinu v neodpuštění, neochotě ke smíření, neochotě změnit svůj život, určitě by spěchali za tím, kdo jim tyto bolesti odstraní. Každý z nás má v sobě zakořeňenou touhu po hlubokém pokoji a radosti, jenom jí často hledáme v  maximálním pracovním nasazení nebo v konzumním stylu života.    Nemocní na konci života často pátrají po smyslu svého  těžkého onemocnění. Cítí potřebu vyčistit si svou duši, chtějí odložit své nashromážděné viny. Když se jim to podaří, odcházejí z tohoto světa usmířeni s hlubokým vnitřním klidem...
Načítání stránky