Alena Komolá z Domácího hospice sv. Kateřiny Sienské píše...

Smrt je v poslední době tabuizovaným tématem. Nehodí se do našeho způsobu života. Strach ze smrti vedl k jejímu odmítnutí. Její odmítnutí k zavřením očí a jejímu zasunutí, do míst kde není vidět. Tyto zavřené oči pak k neschopnosti se s ní vyrovnat, když nás zasáhne. Přesto, že je zde s námi od počátku a v životě každého z nás.

Smrt jako přirozenou součást života vnímá paní Jana Siebrová, vrchní sestra centra domácí hospicové péče Duha, které se o svoje zkušenosti a zážitky podělila 1. 2. 2018 ve Velkém zasedacím sálu městského úřadu v Litovli. Příběhy a svědectví, které vyprávěla, měly silný náboj a osobní rovinu, která umírání polidšťuje. Odnímá mu stud a strach, a dává mu naději a perspektivu. Možnost odejít z tohoto života v kruhu rodiny, bez bolesti a s důstojností. Nebýt degradován jen na číslo v chorobopisu, ale stále být otcem, dcerou nebo babičkou. Nebýt sám.

Na sklonku života je možné řešit situaci dvěma způsoby, a to buď ústavní léčbou anebo léčbou doma. Obě dvě tyto roviny nesou s sebou své výhody i omezení. V nemocnici je člověku poskytnuta vynikající péče, ale může se cítit opuštěně a odloženě. V posledních chvílích před smrtí je sám. V domácí péči jsou kladeny vysoké požadavky na ošetřující osobu, a to časové, finanční i psychologické. Navíc je poskytnutá pomoc laická.

Je možné tuto propast překlenout a získat výhody obou? Zastánci domácích hospiců věří, že ano. Tým zdravotních sester, lékařů, ošetřovatelek, sociálních pracovníků, kněží a dobrovolníků pomáhá a podporuje rodiny v jejich náročné každodenní péči. Umírající zůstává v kruhu rodiny, netrpí nesnesitelnou bolestí, je respektována jeho lidská důstojnost a v posledních chvílích není sám.

Domácí hospicová péče nenahrazuje nemocnice a ani nemá ambice nalézt univerzální řešení. Ale nabízí smysluplnou a dosažitelnou alternativu pro ty, kteří by chtěli věci jinak, ale mají obavu, že to sami nezvládnou. Nabízí možnost investovat lásku ze svého nitra blízkému člověku ve chvíli, kdy ji právě nejvíce potřebuje. Nabízí naději, že smrt může být i přirozená a pokojná. Nabízí perspektivu.

Aby se z vize stala realita je třeba pokrýt mnoho různých oblastí. Je zapotřebí kvalifikovaný personál, prostředky pro poskytnutí léčby, pomůcky k zapůjčení a v neposlední řadě samozřejmě peníze. Jak říká paní Sieberová „dotace“ je potřeba i jiná než finanční; bez Boha a Jeho pomoci, by tento projekt nikdy neuskutečnila ani nebyla schopná vydržet nároky, které na ni tato práce klade.