Z dopisu dcery pacientky...

     Maminka umírala celkem dlouze. Poslední noc jsem u ní seděla já. Dýchala velmi těžce, občas jí v koutku oka tekla slza. Kromě zvlhčování rtů a držení za ruku (i to ji ale chvílemi obtěžovalo) jsem neměla, jak jí ulevit.        Večer jsem se u ní pomodlila Korunku. Pak jsem si s přestávkami spíš pro udržení bdělosti četla z evangelia. Kolem 4.hodiny ráno maminčin dech ještě více ztěžkl, drásalo mi to nervy. Otevřela jsem tedy Bibli, tentokrát na Žalmech a oči mi padly na 108. žalm. Sotva jsem si ho v duchu začala číst, maminčin dech se úplně zklidnil. Trvalo už jen pár minut, než pokojně, v úplném tichu dodýchala. V těch posledních minutách jsme plakaly obě. Bylo to velmi silné.     Až zpětně jsem si uvědomila, jaká  jsou slova toho žalmu. Nepíšu Vám to proto, abych jakkoli vyvyšovala svůj podíl na maminčine klidném odchodu. Nemám o svém přispění žádné přehnané mínění, naopak mě mrzí, že jsem jí nedala víc. Nejen za poslední noc, ale za poslední roky. Píši to proto, že jistě nešlo o náhodu, ale o jasnou zprávu pro nás ostatní.    Děkujeme dceři naší pacientky za možnost zveřejnit toto silné svědectví. Slova žalmu 108 začínají: "Mé srdce je připraveno, Bože...."