Duchovní služba v domácí hospicové péči...

     Vzhledem k tomu, že se na nás obrací stále více rodin, kteří mají zájem o spirituální péči, rozhodla jsem se vám napsat něco více o uspokojování těchto potřeb u všech nemocných a u jejich rodinných příslušníků.       Cílem duchovní péče je zamyšlení se nad smyslem a účelem života nemocného člověka. Těžká nemoc je situace, ve které si lidé velice často nevědí rady a potřebují pomoc při hledání způsobů, jak se s ní vyrovnat. Potřebují mít kolem sebe někoho, kdo jim pomůže nalézt vnitřní sílu. Proto je nedílnou součástí domácí  hospicové péče krom péče paliativní i péče spirituální.        Duchovní stránka člověka je vážná věc, obzvláště tváří tvář smrti a vyžaduje největší péči a opatrnost.  Vzájemné poznání zdravotní sestry a pacienta otevírá cestu k tomu, aby si sdělili své životní zkušenosti. Vytváří se společný důvěrný vztah. S některými nemocnými je to vztah velmi osobní a něžný. Kráčet s nemocným v jeho nemoci bok po boku, znamená s ním prostě a jednoduše být.  Pokud na něho máme dost času, vnímáme ho jako osobu, máme k němu úctu, zajímá nás jeho současnost, minulost i vztahy, poznáváme velmi často, že on „obdaroval" nás.     Je ale nesmírně důležité, aby v době, kdy se blíží konec života, byla již vytvořena jistota, že doprovod zajistí ti, kdo nemocného dobře znají . Často se tak setkáváme s tím, že nemocný si žádá stejnou sestru, které důvěřuje, protože jí otevřel své srdce.      Nedílnou součástí každého domácího hospicového týmu měla být služba duchovního, který se řídí přáním nemocného a jeho okamžitým zdravotním stavem. Doprovázení během těžkého období nemoci znamená opakovanou návštěvu, naslouchání, rozhovor, modlitbu a zajištění svátostí. Hospicový tým se snaží o to, aby trpící člověk našel důvěru a vědomí, že je přijímán a milován jako jedinečná lidská bytost, která touží odpouštět a sám odpuštění prožít. Respektujeme však jedinečnost každého člověka, respektujeme jinou církev a službu jejího duchovního zprostředkujeme. Duchovní péče je určena i nevěřícím nemocným a jejich rodinám, pokud si to přejí.    Kdo má dostatek lásky, aby se posadil k nemocnému a chápe hodnotu mlčení, které je silnější než slova, ví, že pohled na nemocného není ani trapný ani nevzbuzuje hrůzu, vidí jen pomalé vyhasínání tělesných funkcí.         Pohled tiše umírajícího člověka připomíná padající hvězdu, hvězdu mezi miliony světel na vzdálené obloze. Zapadne a zmizí v nekonečné noci. A duše člověka?  Je neviditelná, ani nedefinovatelná, a přece každý z nás, věřící i nevěřící, cítí či ví, že ji má, že je jen jeho, je jedinečná, a že je to právě ona, která ví, pamatuje si, miluje, trápí se, má ráda i nenávidí.     Duchovní služba tedy neslouží jenom nemocnému, ale také pomáhá jeho  rodině, která o nemocného pečuje a přispívá k tomu, aby každý nemocný člověk lidsky a důstojně zvládl své utrpení.                                                                                                Jana Sieberová